Svět ztracených knih (andělé)

Svět ztracených knih - 1. část

Povídka je výtvorem mé fantazie a nemá nic společného s Biblí, vyjma některých použitých jmen 😊. Berte tedy na vědomí, že čtete originální práci a nijak si ji nespojujte s Biblí či biblickými příběhy. Děkuji. 

Drobné prstíky otáčely stránky. Vzrušeně listovaly knihou, dokud neobjevily správnou kapitolu.

„Velká válka," vydechl chlapec. Začetl se. Pasáže hltal očima, nemohl se odtrhnout.

„Na konci zbylo mnoho zmařených životů. Události na Zemi ovlivnily také náš svět. Konflikt takového rozsahu přinutil Boha zasáhnout. Lidstvu byly skryty veškeré nastřádané vědomosti."

Skryty? Hoch chtěl vědět víc, ale další stránka nic nového neodhalila, byl to začátek jiné kapitoly.

„Proč nespíš, Petře?"

Otcův hlas.

„Tati, já..."

„Chtěl sis ještě číst, chápu." Zadíval se na knihu v synových rukou. „Ale příště si vyber jinou. Na tuhle máš dost času. A teď spát!"

Neřekl to nahlas, ale Petrův zájem o Velkou válku ho zneklidňoval. Chlácholil se pomyšlením, že jeho touha dozvědět se co nejvíce o lidské rase postupem času zeslábne, až zmizí docela.

Jednoho dne převezme jiné povinnosti a na lidi zapomene. Lidstvo málem rozervalo svět, a to nejen svůj. Zneklidnilo to dokonce i démony. Odebrat lidem znalosti byla jediná možnost. Nemohl jsem jim seslat další potopu.

Uklidil knihu na místo. V tichosti zavřel dveře. Za okny už dávno vládla tma.

***

Takhle to dál nejde. Posledně z knihovny odnesli s Gabrielem rukopis o svaté Kateřině. Potřebuje někoho, kdo by na něj pořádně dohlédl. Z chmurných myšlenek ho vytrhlo zaklepání.

„Vstupte!"

Věděl, kdo vejde.

„Pane."

Uklánějící se anděl nechtěně zatřepal mokrými křídly, pár kapek dopadlo na Stvořitelův stůl. Nedbal na to.

„Posaď se, Rafaeli. Myslím, že tušíš, proč jsem tě nechal zavolat."

„Zaslechl jsem... zvěsti o jistém rukopisu... a dalších věcech," pronesl vyhýbavě.

Bůh zasmušile přikývl. „Jsou pravdivé." Mávl poraženecky rukou. Poté se zadíval andělovi zpříma do očí. „Gabriela se to zatím netýká. Je mladší, nemá ještě rozum. Mluvme o Petrovi. Uvolil by ses ho učit? Ale ne nesmysly o lidech a svatých. Potřebuje kázeň a disciplínu."

„Víte, že si vás vážím, pane, a rád bych vám vyhověl, ale co mé povinnosti? Nemůžu přeci jen tak..."

„Raziel tě zastoupí. Hlídky ti zůstanou, pár dalších úkolů také. Nestaneš se učitelem na plný úvazek, máš mé slovo."

„Jak si přejete."

Ulevilo se mu. Představa, že mu syn boží bude neustále viset na krku, se mu zrovna dvakrát nezamlouvala. Na druhou stranu si uvědomoval, že pokud vytrvá, může za několik let očekávat kariérní postup.

***

„Nespíte, princi?"

Hnědovlasý mladík zavrtěl hlavou. Pozoroval hvězdy. „Ne, Rafaeli. Nedaří se mi usnout."

Anděl se zamyslel „Je toho na vás moc, že?"

Ušklíbl se. „Moc? Příliš slabé slovo. Učím se s tebou, cvičím se v boji zblízka i z dálky, začal jsem vyrážet na hlídky... a otci to pořád nestačí." Ztišil hlas, oči upřel do prázdna. „Neřekne to nahlas, ale zklamal jsem ho. Gabriel i Penelope mu dělají větší radost."