Svět ztracených knih (andělé)

Svět ztracených knih - 3. část

Rafael se snad až příliš upnul k myšlence, že utajenou knihovnu do jeho odjezdu najdou. Prohledali s Petrem všechna možná místa, od zahrad po ty nejzapadlejší pokoje v sídle. Začínal ztrácet naději. A pak jednoho dne zrána ho kroky zavedly na cvičiště.

Ohromný prostor byl rozdělen na několik částí. Nechyběly cvičné figuríny, na jiném místě stály terče pro nácvik lukostřelby. Znal to místo. Strávil tu mnoho času. Základním výcvikem tu procházeli všichni, muži i ženy. Andělé s nadáním pro magii a ti, kteří ovládali léčebné dovednosti, se cvičili jinde. Mělo to svůj důvod. Nejednou se právě těmto studentům podařilo zapříčinit nějakou drobnou katastrofu.

Opřel se o zeď. Cvičiště se zaplňovalo, klid se plíživými kroky měnil v chaos. Učitelé si rozebírali studenty, pár starších andělů si přišlo osvěžit paměť, zvlášť jejich končetiny. Zadíval se na mladíka, který minul připravený terč s podobiznou démona.

„Opravdu nechápu, co je na tomhle zajímavého."

Hlas za ním zněl znuděně. Poznal ho. Patřil zlomyslné knihovnici.

„Pořád se zlobíte?" Snažil se o co nejpokornější tón.

„Už míň, ale musíte pochopit, že ta kniha byla opravdu vzácná. Naštěstí se nám ji podařilo opravit."

„To rád slyším. Mohu se zeptat na jméno? Zdá se, že jsem ho přeslechl. To mé už nejspíš znáte."

„Máte pravdu, slyšela jsem o vás dost, Rafaeli. Mé jméno je Danielle. Řekněte mi... proč se tak zajímáte o historii lidstva?"

Zatrnulo v něm. Neuvědomil si, jak moc je tahle paní všímavá, když zrovna nevypouští z nečekaných míst hromy a blesky. Rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu.

„Nerad bych to probíral zrovna tady," ztišil hlas. „Ale jde mi o jistou knihovnu."

Viděl, jak nakrčila čelo. Rukou zastrčila za ucho pár neposedných plavých vlasů.

„O naši nebo o tu lidskou?"

„Tu druhou." Nechtěl dávat více vodítek. Danielle se sama dovtípila, zdálo se dokonce, že jeho počínání schvaluje.

„Mohu dát radu, ale pod jednou podmínkou."

„Jakou?"

„Vezmete mě s sebou."

„Přesně tohle jsem čekal," pronesl naoko otráveně, ale vzápětí na ni spiklenecky mrkl. Získali nejspíše dalšího spojence.

***

„Tak pozdě v noci jsem v knihovně ještě nebyl," vydechl Petr a vychutnával si pohled na regály plné knih. Osvětlovaly je svíčky v krajních svícnech. Stíny, které vrhaly, dodávaly hřbetům spisů divoké odlesky.

Tolik knih o lidech, které jsem si nemohl přečíst. Zastavil se před jedním z mnoha regálů.

„Nebylo by špatné chodit sem častěji." V Rafaelově hlase zazněl smích. Nikdy by si nepomyslel, že se do knihovny vkrade uprostřed noci.

Zavolal do tmy. „Danielle?"

„Tady jsem." Přicházela z opačné strany. Došla ke dvojici, Petrovi se zlehka uklonila. „Pojďte za mnou." Dovedla je k jednomu ze stolů, byl ukrytý ve výklenku. Budou zde mít soukromí.

„Říkala jste, že nám můžete pomoct."

„To je pravda." Knihovnice vytáhla mapu Soumračného města.

„Mapa. Co s ní?"

„Není to ledajaká mapa, pane Rafaeli."

Danielle se dotkla věže, která se majestátně tyčila nad okolními budovami. Petr uchváceně sledoval, jak se mapa mění. V Danielliných rukou se zhmotňoval detailní plán celé věže.