Strašně moc bych chtěla jít a zarýt si žiletku do ruky.
Protože nevím jestli ho miluju, nevím jestli mě mají ještě rádi, nevím jestli mě neopustili, nevím co si počít se školou, nevím jestli to má kurva cenu, když vždy očekávám moc a pak ti tak strašně bolí. Neberu pořádně prášky tak jak bych měla, vím, že z nich přibírám, zase necítím žádnou naději a bojím se. A cítím, že jsem v tom sama.
Chci se s ním rozejít, ikdyž spolu ani nechodíme, chci ho opustit a zkusit to s někým jiným, s někým kdo mě víc chápe, kdo očekává, kdo nečeká, kdo se nebojí tolik jako já. S někým kdo bude vědět, že mi je teď tak zle, že si chci ublížit a zahodit měsíce práce. S někým kdo bude vědět co má dělat když dostanu záchvat.
Bojím, že jednou ten breakout nepřežiju a nehodlám to ani nikomu říct. Jsem nic. A nic si nezasloužím.
ČTEŠ
Intruzivní myšlenky
General FictionNohy se mi houpaly přes okraj, cigareta mě pálila na kůži a radost, kterou jsem dříve měla ze života zmizela. Mrzí mě, že tohle píšu. Mrzí mě, že jestli tohle čteš a tak jsem umřela. (Příběh o dospělé dívce co už nemá co ztratit, psaný dívkou co se...
