Warrior

9. část - ,,Já..já nemůžu"

,,Ne, nic není v pohodě!!" křičela jsem na něj. Dala jsem mu štěně do náruče, otočila jsem se a dala jsem ruce do zadních kapes. Naštvaně jsem mířila pryč. Jak to mohl udělat. Proč zrovna teď? Možná někdy, ale ne teď!

,,Počkej co se děje?" uslyšela jsem za sebou jeho hlas. Chytl mě za rameno. Prudce jsem se otočila.

,,Co se děje? Ty si z ničeho nic přijedeš a přivezeš nějaké cizí štěně! Měl jsi ho nechat tam kde byla já ho nechci!" Vybalila jsem na něj. Vypadal docela překvapeně. Vyhrkli mi slzy do očí. Vyběhla jsem pryč odtud, aby mě takhle neviděl. Běžela jsem zadem, ke koním, za Shadowem a Missie. Pryč od všech těch problémů. Před ohradou jsem se zastavila.

Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem podlezla ohradník a sedla jsem si pod strom. Proč se zase ptal, pořád a pořád dokola, proč nemůže být jednou zticha !? Povzdychla jsem si. Seděla jsem tam, slzy už mi přestali téct, ale stále jsem nebyla ničeho schopna. Zase se mi vybavili vzpomínky spooustu vzpomínek. Když jsem uviděla to štěně, vzpomněla jsem si na Gorinku, jak mi jí táta přivezl, dala mu jí jedna jeho kamarádka, jinak by šla do útulku. Už tehdy se mezi námi vytviřilo neobyčejně silné pouto. A zřejmě až moc silné...

Shadow

Seděla pod tím stromem, bylo to zvláštní. Nemohl jsem se soustředit na žraní, stále jsem se na ní otáčel. Jen tak tam seděla, když už jí došli slzy, seděla tam jen tak s prázdným výrazem. Vypadala opravdu ubože, nechápu to. Jak může pro něco nebo někoho tolik brečet. Tolik emocí, tak moc projevuje slabost a přitom mi jí je líto.

Zpozorovala, že se na ní dívá, zase jsem se vrátil ke žraní. Něco mě k ní, ale přitahovalo, zvláště v tuto chvíli, cítila beznaděj, čistý smutek a nic než jiného než smutek. Na jednu stranu jí opovrhuji, ale na té druhé s ní soucítím jako nikdy. Znám to, tyhle chvíle až moc dobře, až moc dobře si uvědomuju, že v tuhle chvíli, nikdo nechce být sám a zároveň ano. Je to stav při kterém, vám vadí všechno, vlastně nevíte co chcete, co máte čekat, co vás čeká. Další záhadná věc. Budoucnost . Naše rozhodnutí, ta která vypadají nejméně nápadně jsou často ta nejdůležitější. Budoucnost. Časový pojem o kterém nevíme nic. Nemůžeme předvídat, protože v jeden okamžik máš přátele, rodinu, všechno co si vymaneš a v druhý nic. Štěstí je pomíjivé a co to vlastně vůbec je? Je to splnění našich snů, nebo to co postrádáme, může ho někdy vůbec někdo doopravdy mít. Štěstí je když jsi spokojený s tím co máš teď.

Trochu s nelibostí, ale zároveň sebejistě, jsem vyšel směrem k ní. Proč to vlastně dělám?! Jo vlastně už vím. Být hodný na ostatní mě občas štve. Ale bude svět lepší, když nechám, ostatní cítit se jako jsem se donedávna cítil já. Někdy mám pocit, že ano, ale dnes. Dnes ne, dnes je den, kdy jsem se rozhodl tomu trochu přičinit.

Rukama si objímal kolena, když jsem se dostatečně přiblížil vzhlédla, skoro jsem se jí lekl, vážně na tom nebyla nejlíp. Zastavil jsem pár kroků od ní. Zlomeně se na mě podívala, já jsem se topil v těch jejích hlubokých očích plných žalu, když se říká, že oči jsou okna do duše, je to pravda. Na rtech můžeš mít úsměv a ruměnce na tvářích, ale v očích můžeš skrývat jen bolest a žal.

O krok jsem se k ní přiblížil a dotknul jsem se jí čumákem a lehce jsem jí postrčil. Vzchop se holka! Věnovala mi odevzdaný pohled a pohladila mě po čumáku. Strčil jsem do ní ještě jednou a o krok jsem ustoupil. Povzdechla si a konečně vstala. Začala si pro sebe odhodlaně říkat nějaká povzbuzující slova. Potom mě pohladila a odešla, předtím než zmizela z ohrady se za mnou ještě ohlédla. Vůbec netušim co se stalo, ale asi jsem svůj úkol splnil a trošku zmatený jsem se zase vrátil zpět je své pastvě.

Markéta

Nevím za jakým úmyslem za mnou přišel, ale pomohlo mi to. Šla jsem již sebejistějším krokem zase směrem do statku. Ale než jsem se dostala za most, narazila jsem na Robina. Znejistěla jsem. Trochu poplašeně jsem se na něj podívala, abych zjistila co si o tom myslí, jaká bude jeho reakce, a co mi řekne.

,,Markét, uhm .. Můžeme si promluvit?" Nejistě jsem přikývla, otočil se a pokračovali jsme dál spolu.

,,Co se děje?" Zeptal se opatrně.

,,Nezvládnu mít dalsího psa. Jednou zase umře a mě to bude líto. Budu s ním znovu svázaná, nezvládnu znova někoho tak důležitého zase ztratit. Nechci jí nahradit. Nejde to, prostě to nejde." Po krátké odmlce jsem pokračovala ,,jak tě vůbec napadlo mi přivézt štěně?"

,,Několik dní jsi se tu potácela jako bez duše, s prázdným výrazem, smutnýma očima. Já, ale i tvůj otec jsme o tebe začínali mít starost, navrhl jsem mu, že koupím nové štěně, souhlasil a tak se dostalo k tobě." ,,nechtěl jsem, aby jsi na Gorinku zapomněla, nejde totiž o to žít minułostí, nebo budoucností, život musíš žít teď a tady, jinak není plnohodnotný a utíká ti pod rukama. Čas nejde zastavit, ale jde ho plně využít. Lidský život je krátký a ten zvířecí ještě kratší, využij ten čas, který máš na to být se svymi nejbližším, s těmi s kterými ti je dobře a kteří tě mají rádi, protože tam najdeš porozumění a štěstí."

Znělo to tak.. tak moc dospěle, ale všechno co řekl, byla naprostá pravda. Bylo to to co jsem potřebovala.

,,Víš jaké to je? Je na tobě nátlak, musíš se mu věnovat, svůj drahocený čas, kterého také nemám příliš na rozdávání.Musíš se mu věnovat, nejen chodit na procházky, cvičit ho a to správně tak, aby netrhal, nekousal, nezdrhal, slušně chodil na vodítku, nesmíš to zvorat, protože se to těžko napravuje při časovém vytížení, a za tohle všechno máš pár chvil, úžasných chvil, ale stojí tě hodně práce a času, a když už si konečně přestaneš s ním dělat starost, tak začínájí stařecké nemoce a problémy, a nakonec smrt. A ty jsi všeho svědkem nemůžeš nic dělat, jen přihlížíš." dokončila jsem smutně.

,,Prosím aspoň to zkus" řekl, když jsme tam dorazili.

,,Uhm ... já nevím, uvidím,"

,,To beru jako ano," mrkl na mě.

Zastavila jsem se před dveřmi kanceláře.

,,A Robe" zavolala jsem

,,Co?" Otočil se.

,,Díky" zašeptala jsem.

Tak mám tu pro vás kratší, ale již 10. díl (v podstatě) svého příběhu, strašně vám všem děkuju za veškerou podporu :3, jste naprosto úžasní!! :D, jsem zase zvědavá co si o tomto díle budete myslet ;).