Warrior

1. část - Nový začátek

Tma. Prudké světlo. Rychlé kroky. Řev.

Nespokojeně jsem frknul. Zastříhal jsem ušima a snažil jsem se zjistit co se děje. Věděl jsem, že těm lidským stvořením nemůžu věřit. Tolikrát mě zranili.... a já nejsme ani trochu schovívaví. Zaplatí za to a brzy.

Chodbou šli dva muži. Ten větší přišel ke mě a otevřel dveře od boxu. Cítil jsem jeho nechuť a nenávist ke mě. Pokaždé když jsme se střetli, cítil jsem jeho vztek. Nechápal jsem to, lidé jsou tak zvláštní. To on mi denodeně ubližoval, a já se jen bránil. Mezi námi se rozzuřil boj na život a na smrt.

Přitiskl jsem uši ke krku, abych ho varoval. Stejně nereagoval, vztekle jsem zafrkal, když si toho nevšímal a vešel. Přiblížil se ke mě. Lehce jsem se zvednul na zadní a zahrabal předníma nohama ve vzduchu. To už se z něj pára jen valila. Šel blíž, natlačil mě na zeď. To už jsem byl v koutě, a nemohl jsem se znovu postavit na zadní. Trhal jsem hlavou jak jen to šlo, ale on mi jí přimáčkl na zeď. To neměl dělat.

Za ním stál druhý člověk. Pozoroval nás a já ucítil slastný pach strachu. Měl se čeho bát. Ten druhý mě odvedl pryč. Cestou jsem ho pěkně postrašil, trhal jsem vodítkem, kousal, kopal, šlapal na nohy, prostě takové malé srandičky. Strašně mě to bavilo.

Vyšli jsme ven před stáje, musel jsem si trochu přivyknout ze světla na tmu. Jelikož se již stmívalo. Na dvoře jsem rozpoznal auto a za ním byla nějaká velká věc. Jedna z mých předních vlastností je zvědavost, která mě k tomu silně přitahovala. Přišli jsme k ní zezadu, kde byla otevřená. nahlédl jsem dovnitř. Byl to malý, tmavý a uzavřený prostor. Tato kombinace mě děsila nejvíc. Vpředu byla síťka, v které byli zbytky sena, a byla tam tenká stěna odkloněná na stranu. Zaváhal jsem. Vypadalo to tam velmi nebezpečně. To poslední co bych rozhodně nechtěl je, být v nějakém uzavřeném prostoru. Nevěřil jsem jim. Prudce jsem zabrzdil. Věděl jsem, že bych byl v pasti. Začali mě prudce tahat dopředu. Ten druhý vzal bič, aby mě popohnal. Vykopl jsem zadníma nohama a vyrazil jsem mu bič z ruky. To jsem toho už začínal mít dost a zahájil jsem ústup. Tahal jsem toho chlápka přede mnou, pryč od té věci. Začal jsem se vzpínat. Slyšel jsem jak volají a viděl jsem přiběhnout další dvě gorily. Pomocí provazů se jim povedlo mě dostat zase zpět pod jejich kontrolu. Byl jsem rozzuřený. A rozhodně nepřipravený to prohrát. Co po mě sakra chtějí ?! Přitiskl jsem uši ke krku. Nehrajte si se mnou !!!!

Po chvíli jeden z nich přinesl nějaký předmět. Znervózněl jsem, ale byl jsem připravený se bránit. Když přišel blíž uviděl jsem nějaký hadr. To mě rozběsnilo ještě víc. Cítil jsem jejich ruce na mém těle a provazy, které mě omezovali v pohybu. Několik z nich mě drželo a ten poslední se mi ho snažil dát na hlavu. Byl to nešika, ale přes ty provazy jsem toho nemohl moc udělat. Povedlo se mu dát mi ho přes oči.

Stál jsem tam, ani jsem nevěděl kde. Všude byla tma, pohyb jsem měl omezený, díky provazům, které jsem měl kolem těla. Jeden z nich mě tahal někam do neznáma. Ustupovala jsem pryč od nich snažil jsem se dostat z dosahu všech tlaků, které na mě v tu chvíli působili. Byl jsem dezorientovaný, nevěděl jsem co mám čekat a neuklidňval mě ani jejich povyk. Snažil jsem se mapovat si prostředí, poslouchla jsem zvuky. Byl jsem vázaný na vodiče, kterému jsem nemohl věřit. Smutná situace.

Nejhorší na tom bylo, že jsem po delší době zase cítil známí strach a úzkost. nikdy jsem to neměl lehké, ale dokzal jsem se všemu postavit a vyřešit mnohé situace po svém, ale v tomoto případě jsem byl skoro bezmocný. Jedna část mozku se chtěla vzdát, snížit hlavu a zapomenout na všecho to trápení, ale ta druhá chtěla, abych nezapomněl co jsem vždy dokázal. postavit se svému strachu a s hrdostí čelit nepříteli. V první moment už jsem to skoro vzdal, ale pak jsem si uvědomil, že bych to nebyl já kdybych se vzdal bez boje. Vztyčil jsem hlavu, napnul jsem každý sval v těle. Cítil jsem se jako bych se znovu narodil.

Zběsile jsem vyrazil kupředu. Přičemž jsem vytrhl vodítko z rukou tomu přede mnou. Ucítil jsem na sobě obrovský tlak, jak všichni muži tahali za provazy, které mě tak svazovali.Na okamžik mě zastavili. Krok za krokem jsem je tahal pryč. Dvakrát jsem hodil hlavou než se mi podařilo sundat hadr natolik, abych viděl alespoň jedním okem. Pocítil jsem v sobě neuvěřitelný nával vzteku. Zuřivě jsem se vrhnul vpřed, ucítil jsem jak jeden povolil. Kopal jsem kolem sebe, dokonce se mi podařilo jeden provaz přetrhnout. A pak už to šlo skoro samo. Než jsem oběhl celý dvůr, nezbyl na mě ani jeden provaz.

Všichni se za mnou honili. Musel jsem dávat pozor pod nohy, protože jsem si už dvakrát šlápl na vodítko. Bylo to dost nepříjemné, když to škublo s mojí hlavou pod vlastní váhou. Běhal jsem po dvoře a vyhýbal se všem. Ukázalo se, že je to docela zábava, dokud se nepostavili vedle sebe. Udělali vlastně takovou zeď, samozřejmě to pro mě byla hračka. Vybral jsem si toho nejsilnějšího jedince a tryskal jsem přímo na něj. V tu chvíli, jsem cítil jak jsem nad ním vyzraji. Ten jeho výraz je k nezapomenutí. Musel jsem mít v očích hodně ďábelský výraz. Viděl jsem jak zkoprněl. Těsně před ním jsem zastavil. Postavil jsem se na zadní a zahrabal předníma nohama. Padl okamžitě k zemi a chránil se rukama. To se mi líbilo. Když jsem dopadl zpět na zem. Už už jsem se chystal rozeběhnout volnou cestou pryč, když v tom jsem sebou škubnul. Ohlédl jsem se a uviděl jak mi jeden z nich něco píchnul nějakou jehlou. Netušil jsem co to je každopádně mi to nebránilo v cestě. V hlavě mi, ale zůstal ten jeho výraz. Jako kdyby nade mnou vyzrál...

Než jsem doběhl ke vratům, neuvěřitelně mi ztěžkli nohy. Připadalo mi to jako kdybych se neunesl. Přešel jsem do klusu. Bylo to strašně divné, jako kdybych neovládal své tělo. Strašný pocit. Pak si už pamatuji jen to, že mi ztěžkli víčka. Vnímal jsem hluk, ale zněl jako by byl na míle daleko.

Naposledy jsem víčka lehce otevřel až v té věci. Nebyl jsem schopný, téměř ničeho. Uslyšel jsem venku nějaké hlasy, kterým jsem stejně nikdy nerozuměl. Ani nechci. Pak si pamatuji jen to, že se ta věc pode mnou rozpohybovala a já pak usnul.

Tak začalo moje nová cesta. Můj nový život.

,,Člověk musí mít odvahu každý den začínat nový život."

Tak je tu 1. část, doufám, že se bude líbit. Prosím o komenty a votes jestli má cenu pokračovat. Napište klidně i názor/kritiku, všechno potěší :D.