𝙹𝚎𝚍𝚒𝚗𝚊́ 𝚜𝚟𝚎́𝚑𝚘 𝚍𝚛𝚞𝚑𝚞

- Prolog -

Šero se v pokoji, již rozprostíralo a já v tichosti seděla na posteli.
Můj pohled byl upřen na mé dlaně, které mi spočívaly v klíně. Při velké soustředěnosti začali krásně zářit.

Fascinovalo mě to.

Mám nějaký druh schopností. Už jako malá holka bylo poznat, že jsem jiná než ostatní, ale nikdo na to nějak zvlášť neupozorňoval a nebo to nikoho prostě nezajímalo.

Za dveřmi se ozvaly kroky. Trhla jsem sebou, sundala si boty a lehla si pod přikrývku.
Ještě před tím, než se mi křečovitě zavřely oči, jsem si všimla, jak mé ruce přestaly zářit.

Dveře se otevřely a do místnosti nakoukla starší dáma.
Byla to Diana. Žena, která se o mě stará, jako o svou vlastní dceru.

Žiju společně s Dianou a jejím manželem Johnem. Nejsem jejich dcera. Řekli mi to už, když mi bylo 12.
Jednoho dne mě našli na prahu jejich dveří a neměli to srdce dát tak maličké děťátko pryč.
Rozhodli se vzít na sebe tu obrovskou zodpovědnost a dodnes o mě pečují, jak nejlépe umí.
Sice to nejsou moji praví rodiče, ale já je tak beru. O oni mě berou zase, jako jejich dceru.

"Lily?" vyslovila mé jméno.

Nezareagovala jsem.
Když nedostala žádnou odpověď, usoudila, že už dávno spím, zavřela dveře a zase odešla.

S výdechem jsem se obrátila na záda. Mou hlavou začaly létat myšlenky všeho druhu.
Proč mám tyhle zvláštní schopnosti?
Je ještě někdo v tomhle království, kdo je má také?
Nebo co by se stalo, kdyby někdo zjistil, že je vůbec mám....