𝙹𝚎𝚍𝚒𝚗𝚊́ 𝚜𝚟𝚎́𝚑𝚘 𝚍𝚛𝚞𝚑𝚞

- 7 -

Procházeli jsme potemnělými chodbami. Skoro jsem neviděla na krok a bylo úplně jasné, že i ti dva na tom byli stejně.
Bylo to jako kdybychom prošli půlku paláce, ale když jsme konečně zastavili, nestihla jsem pobrat, co se právě stalo.
Burič se rychle otočil. Měl v ruce dýku, ale toho jsem si všimla, až když jí přiložil té dívce k hrdlu. Jedním tahem tu mladou a nevinnou dívku usmrtil. Já jsem se zmohla jen na zalapání po dechu a okamžitě mi ruka vystřelila k ústům. Pořád v šoku se mi podařilo rozpohybovat nohy, a tak jsem mohla začít couvat, co nejdál od toho vraha. Bezmocné tělo dívky odhodil stranou, ale jelikož se nedíval kam, dívčino tělo narazilo do postaveného brnění u zdi a s velkým rámusem dopadlo na zem. Burič se celý vyděšený otočil na místo, kam odhodil její tělo.
Tohle byla moje šance.
Otočila jsem se na patě a běžela doslova jako o život velkou a dlouhou chodbou pryč.
Palác jsem vůbec neznala, takže jsem omylem zaběhla do slepé uličky.
Stále jsem stála čelem ke zdi a snažila se něco vymyslet. Můj mozek byl úplně omámený a nedokázal vymyslet jedinou smysluplnou věc.
Ozvaly se za mnou zvuky a mně hned došlo, že je se mnou konec. Pomalu a opatrně jsem se otočila. Ihned se mi naskytl pohled na buřiče celého od krve, jak si to míří ke mně. Cítila jsem jak mi bledne obličej, nohy mi tuhnou a nehnou se z místa.
Takovýhle strach jsem v životě nezažila.
Můj mozek začal aspoň trochu fungovat, když mě napadlo použít moje schopnosti.
Ale zase na druhou stranu, vůbec nevím jak je používat. Celý život se mi dařilo je schovávat. Až nedávno se mi začaly samy připomínat.
Zase rychle jsem zahnala představu, že bych se ubránila magií.
Jen tak jsem tam stála a čekala na popravu.
Nejvíce mi, ale hlava nebrala, že tu nejsou žádní stráže. Podařilo se mi utéct docela daleko a ani na jednom rohu jsem nepotkala stráže.
Jediné logické vysvětlení je, že si buřiči vybrali nějaký speciální den. Den, kdy stráže nestřeží palác. Ale co je to za hloupý den?
Palác musí být přeci pořád střežen. Nebo ne?

Už byl ode mě tak dva metry a já tak mohla cítila jeho dech.
Napřáhl ruku s dýkou proti mně. Začala jsem odpočítávat sekundy, kdy ucítím bolest od bodné rány na hrudníku.
Najednou se ze všech strach ozvaly kroky a buřič stejně jako já zalapal po dechu.
V tu chvíli, kdy jsem to nejméně čekala, mi ve zmatku bodl dýku, ještě od krve předchozí dívky, do břicha.
Vyjekla jsem a chytla se za břicho.
Na rukou se mi začaly tvořit krvavé skvrny a mohla jsem nahmatat, že onu dýku mám stále v břiše.
V tom chaosu, kdy se snažil utéct, zapomněl dýku vytáhnout. Ta bolest byla nesnesitelná, ale byla jsem příliš oslabená, na to aby se mi dýku podařilo vytáhnout.
Všechno se pro mě zpomalilo. Dopad na zem trval tak dvě hodiny. Kroky stráží zněl spíše jako dusot koní a také jsem se mohla zaměřit na tlukot mého srdce. Slyšela jsem každý úder.
Chladná zem mě chladila po celých zádech, ale moc jsem to nevnímala.
Všechnu mojí pozornost upoutavála bolest v břiše.