Stíny Rövienu

Stíny Rövienu - 2. Stanné právo

Hanka venku slyšela, jak se kromě pěveckého sboru místních ptačích mistrů ozývá i bušení kladiv a podivný rachot. Za krčmou objevila zdroj nepatřičného hluku. Vojáci tam začínali rozkládat stany. Asi to nebude jednorázová návštěva prince, ale budou tu chtít nějakou chvíli posečkat. Nešlo jí do hlavy, co se mohlo v tak poklidném kraji stát, ale na rynku se toho dozví asi více. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky, že si ani nevšimla rašícího zeleného obilí na polnostech. Vykukujících rozkvetlých hlaviček divokého kvítí v remízcích či tlupy malinkých zajíčků běžících pod nízkými křovinami natožpak malé kapličky její oblíbené bohyně Jitrany.

Čím víc se blížili ke středu vesničky, tím větší hlomoz a šum hlasu byl k zaslechnutí. Statkáři, selky, čeledíni, starci a děti postávaly v malých hloučcích a pokojně čekali. Na jejich skupinu se podiveně ohlédli. Žili tu jen lidé. Ohromný kroll poutal pozornost stejně jako podsaditý trpaslík a chudáka Orima ohodnotili jako odrostlé děcko. Bylo tu několikero budov a ohromná stodola.

Chvíli trvalo, než se ozvalo klapání kopyt a z ústrety se objevil jezdec na grošovaném koni s ozbrojeným doprovodem. Princ byl mladý šlachovitý muž s vlasy jako černý uhel. Měl na sobě černý prošívaný kabátec s mohutným zlatým řetězem na hrudi. U pasu měl meč s jílcem zdobeným zlatem a stříbrem. Všechno na něm křičelo, že tohle je někdo, komu oni nesahají ani po kotníky. Promluvil pár slov s jedním straším mužem a přehlédl všechny přítomné. Pobídl hřebce doprostřed rynku. Lidé mu s bázní uhýbali na stranu.

„Vážený lide rövienský, já princ Járn, druhý dědic trůnu, jsem přijel do vaší vesnice za jistým úkolem. Úkolem, který má za cíl udržet vaše domovy, vaše děti, v bezpečí. Máme zprávy, že ve zdejší vesnici se ukrývá... řekněme nepřítel království. Přijeli jsme sem onoho muže zajmout. Je nanejvýš důležité, abyste mně a mým vojákům vyšli vstříc. Od této chvíle vyhlašují ve zdejší oblasti stanné právo. Nikdo nesmí opustit zdejší vesnici bez mého svolení, jinak propadne hrdlem." Nechal doznít varovná slova a ihned se mezi vesničany rozjela šeptanda. Pokynem ruky je však utišil. „Není však třeba se obávat. Budeme se snažit toho zločince urychleně polapit a odměníme každého, kdo by o něm přinesl zprávu tady mému příteli Lenši z Jitramova." Pokynul rukou k hřmotnému rytíři v plátové zbroji se shozeným hledím přilbice stojícímu u jeho koně. „Buďte tedy bdělí. Ten muž... jistě ho snadno poznáte. Popis tedy není nijak důležitý. Je to někdo, kdo mezi vás nezapadá." Část vesničanů se ohlédla po skupince cizinců na okraji náměstíčka. „Nemusíte mít z mých můžu a z našeho ležení strach. Je to pro vaše bezpečí. Nyní běžte pokračovat ve své práci." Princ rozpustil shromáždění a pobídl koně směrem k hostinci, kde vojáci stavili ležení.

Hanka celou dobu nespustila z prince pohled. Byl úplně jiný než umolousaní čeledíni v otcově skladu, upocení břichatí kupci podepisující smlouvy v otcově pracovně nebo větrem ošlehaní vozkové. Tohle byla vytříbenost a vkus sama. Někdo, kdo je tak vysoko, že se nehoní za obyčejným živobytím, netrhá si žíly při ztrátě měšce dukátů. Rytíři na koni, princové a bohatýři... to byly postavy vystupující v každém správném příběhu. Zahraňovali nebohé panny či se utkávali s divokou bestií. Kéž by ona byla ta nebohá panna hlídaná drakem...

Okolní lidé začali lamentovat nad nastalou situací. Jeden si stěžoval, že teď nemohou do Sivin pro zásoby, a druhý naříkal, že má porouchaný pluh a nedostane se ke kováři. Ženský vyděšeně štěbetaly nad podivným nebezpečím, jež možná obchází kolem jejich oken, když kvůli tomu přijela i vrchnost.

Hropovi a ostatním brzy došla jedna důležitá věc. Hned tak se z vesnice nedostanou, pokud nechtějí jít na popravčí špalek. Budou zde muset setrvat, dokud se situace nevyřeší, a to je dosti svízelné.