Stíny Rövienu

Stíny Rövienu - 6. Kruťajz

Ven ze statku se dostali až v noci. Běhal jim po zádech mráz. Stanné právo bylo na pováženou. Stráže křižovaly vesnici i v noc. Měli své hlavy rádi. Jako spořádaní lidé by se měli co nejnápadněji proplížit do Světníku a zalehnout do postele.

Byl úplněk a měsíc svítil na pole a louky stříbřitým pohledem. Noc byla nakloněna všem magickým rituálům, vaření divokých mastí a získávání požehnání od bohů.

Kumpanie nechtěla dát šanci strážím. Viděly by je na hony daleko v tomhle světle. Pokoutně se vydali od Rudolfova statku remízkem mezi křovinami k hostinci.

Hanička byla u vytržení. Měli panenku, údajně na přivolání vodníka. Nikdy neviděla žádnou bájnou bytost. Vodníci byli sice nebezpeční, ale když nepoleze do vody... Skuhrala, aby ji použili. Dneska navíc byl úplně magická noc. Jistě se jim to podaří.

Čím víc se blížili ke Kačáku, tím lépe viděli dvě světýlka. Nebyly to bludičky, ale dva strážní na stavidle. To jim udělalo čáru přes rozpočet. Mohli je obejít a ztratit se v temných stínech. Oni měli jiný cíl - probudit vodníka.

Šeptem se dohadovali, jak na ně. Vyjít ven se rovnalo sebevraždě. Orim s Haničkou se pokusí přiblížit víc, aby zjistili, co si povídají. Byli jako dva tichošlápci. Pod botami ji nezakřupala větvička, vyhnuli se i žábě, která by v posmrtném výkřiku upozornila stráže na přítomnost špehů.

Jejich umění nebylo nic platné. Vojáci krafali o obyčejných věcech. Jeden si stěžoval, že umrzne. Spadl do rybníku a měl úplně nacucanou prošívanici. Přišly na řadu stížnosti na jídlo, nepřítomnost ženských a dlouhou nudnou službu.

Orim hodil kámen daleko do křoví. Chtěl je odlákat. Chytili se. Vzali pochodně a tasili meče. „Kdo tam je?" „Vidíme tě, vylez ven!" „Ale já nic nevidím," „Kušuj, vidíme ho. On to přece neví." A tak postupovali křovím.

Tichošlápci se vrátili ke zbytku skupiny.

„Trochu jsme je odlákali, ale obávám se, že sami neodejdou. Pokud chceme volat na vodníka, tak musej jít pryč. Určitě na něho nebudeme volat tiše," rozumovala Hanka a krčila se pod zkroucenou vrbou. Nemohla si nechat ujít příležitost. Ve dne žádné příšery nechodí. Jsou ve svých doupatech.

Rozhostilo se zadumané ticho.

Mohli stráže zbít do němoty nebo vyděsit. To zavánělo solidním průserem. Už i vymysleli, že Hronaje pomažou blátem a listím. Hejkal jako vyšitý. Taky padl návrh vyslat dívku na hráz jen v košilce, aby hrála nevinou dívčinu, která se přišla za svitu měsíčku okoupat. Hanka měla chuť Orima za to přetáhnout větví po hlavě. Hloupé hobití nápady.

Ten nejzběhlejší v plížení se odhodlal k akci. Hronaj si vzal od Vrana pochodeň a přeskočil mělkou strouhu. Plytký přítok do rybníčku. Spíš víc plný bahna než vody. Zadupl malý blatouch a v blátě mu podklouzla noha. Vyválel se jako prase v bahništi a sprostě zaklel. Nicméně mu to dalo lepší skrývání. S mlaskavým zvukem se vytáhl z bahna a zaběhl mezi keříčky. Zapálí pochodeň. Doufal, že tím na sebe naláká stráže. A o kus dál další. Navede vojáky dál od statku a povede je k Rudolfově statku.

Tlupa čtyř lidí čekala, až se Hronajovi podaří jeho záměr. Čekali, že někde zašustí stromek nebo uslyší plácnutí kamene do vody. Místo toho se rozlehlo ostré hvízdnutí. Hanka se plácla do čela. Nicméně se to povedlo. Muži nabrali směr k pochodni. „Stát, ty tam!" „Nenahlásíme to raději?" „A co když to jsou nějaký děcka, raději to prověříme." K jejich smůle se jeden odpojil a běžel do tábora. Neměli moc času.