Sweet Oblivion // Larry

- 2 -

Harry

Do cvičební haly proklouzne roztřesený kluk v mém věku, hlavu skrčenou mezi rameny, očima brouzdaje po podlaze. Zastaví se hned u vchodu v přítmí, a i když stojím na druhém konci tělocvičny, cítím, že sotva popadá dech. K jeho smůle si ho všimne i někdo další.

„Dnes trénink zakončíme neobvykle," zaburácí Reesův hlas po celé tělocvičně, získávaje pozornost všech přítomných. Rekruti okamžitě pokládají zbraně a vybavení, stavěje se na nohy.

Já se jako vždy opírám o chladnou zeď a sleduji známou scenérii před sebou. Mám s tím více než bohatou zkušenost, takže to pro mě není nic neobvyklého, a vím, co bude následovat.

Nervózní obličeje všech nováčků mě nijak nepřekvapují. Když Reese, svalnatý čtyřicátník s obličejem buldoka, řekne, že něco bude neobvyklého, pro své vlastní bezpečí bych začal brát nohy na ramena nebo se pomodlil, aby mi po čemkoliv, co to bude, zbyly všechny končetiny.

„Jak víte, váš trénink je skoro u konce," pronese do tiché haly důstojník, obcházeje všechny s rukama za zády. „Byli jste prověřeni, vycvičeni a ti z vás, kteří na to neměli, se už vypakovali," ušklíbne se. „Teď je čas, abyste se seznámili s naší největší zbraní a výhodou," šlehne po mě domýšlivým pohledem a já se musím bolestivě kousnout do jazyka, abych na tváři zachoval netknutý výraz. Jeho hrdě natažená pravice v mém směru zajistí všechny oči v místnosti fixované na mě.

Zbraň.

Výhoda.

To je vše, co pro většinu společnosti B představuji. Když mi po boku nestojí někdo, kdo by mi připomínal, že jsem lidská bytost s potřebami, sám na to zapomínám.

Zatřesu hlavou a odrazím se od stěny, míře přímo doprostřed hloučku rekrutů k Reesovi, kterému na rtech hraje zubatý škleb. Alespoň někdo si toto představení vždy užívá.

„A zjistili, co se s vámi stane, když nás zradíte, podvedete nebo přechytračíte," vypočítává na prstech, než ukazovákem namíří na kluka u dveří, který vypadá, že tiše odříkává jakousi modlitbu, pot se mu přitom leskne na čele. Hlas důstojníka při tom o oktávu klesl, naháněje husí kůži.

Postavím se po boku generála a čekám, až se k nám k smrti vyděšený voják přidá.

„Ještě dnes, aby to bylo," houkne otráveně Reese při pohledu na loudajícího se mladíka.

„Tak," tleskne spokojeně, když všichni tři stojíme před třídou rekrutů, kteří od nás na pár kroků automaticky odstoupí. „Nechť je vám to varováním a důkazem naší síly!" zahřmí vzrušeně svalnatý generál a poplácá mě po zádech. Zadusím v hrudi kašel a poprvé se zaměřím na skupinu asi dvaceti rekrutů přede mnou. Po tréninku je jich hodně zpocených a lehce zraněných, nikdo ale napětím ani nedutá.

„Je to na tobě, chlapče," věnuje mi zvrácený škleb a odstoupí tak, abychom s druhým vojákem stáli vedle sebe.

„P-prosím," začne černovlasý kluk plačtivě kroutit hlavou, když mu dojde, k čemu se schyluje. "„-já, polepším s-se!" zhroutí se přede mnou v pláči na kolena a sepne ruce.

Nenechávám na sobě nic znát, i když se mi dělá zle. Nejdříve to byly vždy jenom tresty, varování. Ale od té doby, co se po společnosti rozneslo, že někdo si vzal tato varování do hrobu, všichni z toho udělali trest smrti.

Periferně sleduji Reese, čekaje na signál. Nadzvednutí levého obočí, pokyn k tomu, abych začal. Špičky těžkých bot generálovi směřují od sebe, tedy v překladu; zmáčknout, ale nezabít.