Sweet Oblivion // Larry

- 4 -

Harry

Ze shrbeného sedu už mě pomalu začínají pekelně bolet záda a z toho tíživého ticha očekávám, že mi každou chvíli naskočí migréna. 

Koutek úst mi samovolně zacuká v ironickém úsměvu, když si vzpomenu na sezení s Lisou.

<<

„Harry, nesmíš dovolit, aby se to k tobě dostalo. Jsi přece mnohem mnohem více než on a celá tahle situace. Nedopusť, aby tě ze všech věcí zrovna tohle zničilo. Oprosti se od toho, jinak tě sebelítost a sebedestrukce spolkne zaživa."

>>

Hah, sebedestruktivní chování, jenom o tom jsem včera dostal hodinovou přednášku s přísnou výstrahou, kterou bych si dříve nedovolil neuposlechnout, ale časy se mění.

Pohledem sklouznu na hebkou látku mikiny olivové barvy, kterou pevně třímám mezi prsty. Sám pro sebe se lehounce usměji a přitisknu si kousek oblečení delikátně k obličeji, nasávaje jeho slabou vůni, která na mikině utkvěla.

Roztřeseně vydechnu a klepajícími prsty složím mikiny do úhledného komínku dříve, než ji smáčí vlhkost mých tváří.

„Ah," povzdechnu si a dlaněmi si otřu celý obličej, zachycuje svůj nelichotivý vzhled ve velkém vnitřním zrcadle skříně naproti posteli.

Vypadám otřesně. Můj pohublý obličej s mastnými vlasy, které už přerostly pohodlnou délku, jenom podtrhává můj strhaný pohled a rudý obličej neforemný od všeho pláče a probdělých nocích.

Znechucen vlastním odrazem padnu zády zpátky do šedých přikrývek, přičemž se mi naskytne pohled na holý strop. Přiložím si klouby pravé ruky na oblast srdce a zatlačím, jako kdyby mi to mělo ulevit od prázdného pocitu na hrudi. Nikdy předtím bych totiž neřekl, že někoho ztratit může způsobovat fyzickou bolest.

Kolotoč myšlenek se tím rozběhne na plné obrátky, proto netrvá dlouho a dlaní tlumím své vzlyky a snažím se uklidnit svůj nepravidelný dech, po chvíli si pomáhaje s dýcháním manuálně, nepatrným máváním dlaně nahoru a dolu pro lepší vizuální představu proudění.

„Na konci měsíce ho prohlásíme za mrtvého," ozývá se mi v hlavě Benjaminův nekompromisní hlas, když mi v naprostém klidu oznámil, že: „Nesmíme lpět na ztrátách, jinak bychom to nikam nedotáhli, zvláště teď, když se konečně blízká na lepší časy." Je to náš vůdce a vzor, ale v té chvíli jsem mu chtěl jednoznačně vydrápat oči, protože on věděl, co pro mě Louis znamená. Proklínal jsem jeho ocelovou náhradu zubu, která limitovala moji moc a celou tuhle situaci.

Mrtvý. To, co si snažím posledních dvacet-dva dní nepřipouštět, chce veřejně potvrdit a ještě to přejít, jako kdyby se nic nestalo. Nejsem naivní, vím, jak to tady chodí, a že každé opuštění krytu alias vystoupení na povrch představuje riziko, ba dokonce i šanci smrti, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mě to takhle moc týkalo.

Konec konců vím, že trávit čas v našem bývalém pokoji mi dělá více škody než užitku, ale nemůžu si zkrátka pomoct. Vše jsem nechal přesně tak, jak jsme tady měli předtím, dávaje si záležet, aby pokoj pořád vyjadřoval nás oba.

~~~

„Přestaň být tak náročný, kruci!" zavrčel na mě Bryce po naší další roztržce, kdy trénování mých schopností nešlo podle plánu.

„Náročný?" Koutky úst mi zamrznou na rtech a opatrně položím zkumavku s uhličitanem draselným zpátky do držáku.

„Chováš se jako malé dítě," potvrdí Bryce, jeden z našich nejlepších vědců, který má na starosti rozvoj mých schopností a soustředěně natáhne do injekční stříkačky sloučeninu několika sér, na kterých pracoval.