Až se vrátím ✔ | ᵃⁿᵗʰʳᵒᵖᵒⁱᵈ

Až se vrátím | Anna & Jozef

Sedli si na postel. Jozef ji objal okolo ramen.

„Až si mě budeš brát, oblečeš si krásné dlouhé šaty až na zem."

Anna se na něho překvapeně podívala.

„Až tohle všechno skončí, budeš má. Pokud souhlasíš," zadíval se jí do očí a něžně se na ni usmál.

Anna věděla, že Jozef jen tak neslibuje. Ale toto bylo víc než slib. Byla to dohoda.

[Máma milovala Gabčíka; 2018]

🇨🇿

Snila o tom, jak se po válce znovu setkají. Kromě malé dcery to bylo to jediné, co ji každé ráno přinutilo vstát z postele, neupadnout do apatie a normálně žít. Ačkoliv... normálně. V době Protektorátu a německé okupace se normálně žít nedalo, pokud jste se nesmířili s tím, že vám cizí lidé sebrali vaši rodnou zemi, vaši domovinu, a nakonec i důstojnost a veškerá lidská práva. A pořád neměli dost. Nestačilo jim, že jim vzali úplně všechno, i ty zdánlivě nejobyčejnější věci. Chtěli víc, a když to nedostali, následoval trest. I za tu největší banálnost, nad níž zůstával rozum stát. Nestačilo, že si jejich domovy uzurpovali pro sebe, kradli jejich území a měnili si jej k obrazu svému, stejně jako většinu Evropy, již nenasytný Hitler dobýval bleskovým tempem.

Za ty roky pod vládou německé diktatury většina Čechů propadla neměnné apatii. Zpočátku se chtěli bránit, mobilizovali svou armádu, toužili bojovat a ukázat, že jsou hrdí Češi, že se nevzdají a nenechají se sebou zacházet jako s něčím podřadným. Ale brzy spousta z nich pochopila, že tuhle válku nemohou vyhrát. Bylo už příliš pozdě. Německo bylo neuvěřitelně silné a odhodlané. Nahrbili záda, přizpůsobili se. Co jiného jim zbývalo, pokud chtěli zůstat naživu? Budeme mlčet a chodit poslušně se sklopenými hlavami, opakovali si dokola, jako ujištění, jako modlitbu. Určitě nás potom nechají být. Nabaží se. Budou spokojení. My to vydržíme, musíme. Jak rychle se smířili s nevyhnutelným. Strach udělá své, a přesně na tom nacisté zakládali svou moc. Uděláš něco, co se nám nelíbí, a odneseš to nejen ty, ale i celá tvoje rodina.

Anna se s takovýmhle životem nikdy nesmířila.

Ani nemohla, nedokázala. Odjakživa byla zarytý vlastenec. Československo milovala. A představa, že jim jejich krásnou zemi sebrali, byla příšerná. Každé ráno potkávala na rozích ulic německé vojáky, jak spolu o něčem debatují a smějí se. Občas někoho zastřelili. Jen tak, pro zábavu. Protože se nudili. A taky chtěli připomenout, kdo tu skutečně velí. Komu tohle území patří. Anna si připadala skoro jako vetřelec. Jako kdyby se její domovina proměnila ve vězení, z něhož není úniku. Vyhýbala se Němcům pohledem, ale když už se přece jenom občas setkala s chladnýma, ocelově modrýma očima, vždy ji zamrazilo. Vždy jí krev rozpumpovala sžíravá nenávist k těm odporným, nelidským stvůrám.

Ale nemohla s tím nic dělat. Měla přece dceru a manžela. A Antonín jí vždycky říkal: „Netrap se tím, Anno. Nějak bylo a nějak bude. Nic nám neudělají, pokud na sebe nebudeme upozorňovat. Pokud se budeme řídit jejich pravidly, bude to v pořádku. Nakonec se s tím naučíme žít a za chvíli už nám ani nebude divné, že na ulicích běžně potkáváme německé vojáky." Anna ho milovala, vážila si ho. Ale tenhle jeho postoj nikdy nedokázala pochopit. V tomhle se s přízemním a věčně vážným Antonínem neshodovala. Když zjistila, že přece jen ještě zůstali nějací Češi, kteří se s režimem nedokázali a ani nechtěli smířit, naplnilo ji to novou radostí a nadějí. Ale nemohla se k nim přidat, byť to bylo její vroucné přání. Antonín by to neschvaloval. Tvrdil jí, že by zbytečně ohrozila Alenku. A to Anna nechtěla. Na druhou stranu, chovala v sobě určité zásady a jich se nedokázala vzdát.