Až se vrátím ✔ | ᵃⁿᵗʰʳᵒᵖᵒⁱᵈ

Až se vrátím | Marie & Jan

„Podívej, tady jsi i ty," začal Kubiš listovat albem.

„Co jsi napsal pod tu fotku?" ptal se Gabčík, protože z úhlu, kde stál, se nedal text přečíst.

„Moje maličkost s jeho výsostí Gabčíkem v létě 1940."

„To jsem zvědavý, jak jednou budeš svým dětem vysvětlovat, proč jsi mě nazval vaše výsosti," zasmál se Jozef.

Jan se na něho usmál, ale vzápětí zvážněl. „Myslíš, že budu?"

[Máma milovala Gabčíka; 2018]

🇨🇿

V Dolních Vilémovicích to žilo. Na zahradě za domem Kubišových zažívaly veselé chvíle nejen děti, ale i dospělí. Děti hrály hry a válely se jedno po druhém, protože se po dlouhé době zase viděly a musely si vynahradit ten čas, co nebyly spolu. Dospělí zatím stáli opodál, o něčem se bavili a také se často smáli, čímž zpočátku přikákali pozornost dětí, které chtěly vědět, o čem se to baví a co tak zábavného řekli. Dospělé dokázaly poslouchat jen chvilku, a i ta chvilka stačila k tomu, aby usoudily, že to, co povídají, je neskutečně nudné a nezáživné, a tak se zase raději vrátily ke svým divokým hrátkám, jež připomínaly dovádění malých lvíčat.

„Tak kdepak máme toho starého dědulu?" zahlaholil bodře Jožka Gabčík, když se spolu s Aničkou Gabčíkovou a dvěma dětmi objevili na Kubišovic zahradě. „Starý dědula" Honzík Kubiš seděl v obklopení svých přátel a příbuzných u bílého stolu, ale když zaslechl hlas Jozefa, celý se rozzářil. Dolfimu Opálkovi, který seděl naproti bývalému vojákovi, se okamžitě vybavila vzpomínka na dobu, kdy se po atentátu na Reinharda Heydricha skrývali v kryptě. Jenda byl málomluvný, na ostatní parašutisty vždy jen něco zabručel, byl neklidný. Adolf si byl jistý, že to byla jednak proto, že je nervózní kvůli nelidskému běsnění nacistů i kvůli svému bolavému oku, a druhak proto, že Jozef, který byl jako jeho bratr, dvojčata jim přezdívali, se k nim ještě nepřipojil. Jakmile se ale objevil, Kubiš roztál jako sníh na slunci a opět s ním byla kloudná řeč, když tu měl zase svého Jožku. Podobně šťastně, stejně jako tehdy v kryptě při Gabčíkově návratu, vypadal i dnes. Nebylo divu. Ti dva byli nerozluční.

„Kdo je u tebe starý? Ty už jsi dávno jednou nohou v hrobě," poškádlil ho Jan na přivítanou, krátce se s Jozefem zasmáli a objali se. Poté Kubiš stihl jen zběžně pozdravit Alenku, která už běžela za svými kamarády, několikaměsíčního synka Gabčíkových pohladil po světlých vláskách a Aničku políbil na obě líce. „Aničko, vypadáš překrásně. Měl by sis ji dobře hlídat, Jožko," varoval kamaráda a mrkl na něj.

„Před tebou ji hlídat nemusím. Ty máš slabost pro Mařenky," smál se Jozef a převzal si od Anny syna do náruče.

„Půjdu Marušce s něčím pomoct," nabídla se Anna a líbla Jozefa na tvář, a Kubiš navrhl, že ji dovede do kuchyně. Jozef s malým se mezitím připojil k hostům, a zatímco si vyměňoval novinky s Dolfim, Honzovy sestry se rozplývaly nad Gabčíkovic synkem. Malý Mišo vykuleně pozoroval svět kolem sebe a strkal si pěstičku do pusinky, což ženám přišlo ohromně roztomilé.

„Podívej, Miško, kolik hezkých děvčat to za tebou přišlo," povídal s úsměvem malému Michalovi Jozef a pohupoval se s ním ze strany na stranu. Malý Míša, který dostal jméno po Gabčíkově zesnulém mladším bratrovi, se uculil.

„Helemese!" zvolal pobaveně Adolf. „Koukejte na ten úšklebek. Ten je rošťák, celý po tátovi. Děvčat se kolem něj točí taky dost."

Mezitím, co mu Gabčík odpovídal nějakou vtipnou poznámkou, Anna a Marie Kubišová - rozená Kovárníková - se v kuchyni pozdravily a Anna jí okamžitě začala pomáhat s občerstvením, byť Marie projevovala hlasitý nesouhlas.