Rebirth [Shingeki no Kyojin]

Znovuzrození

Dneska konečně na dovolenou. Tak dlouho jsem dřel a konečně zasloužený odpočinek.

Posadil jsem se na místo u okna a povolil si kravatu. Proč jsem si jí vůbec vzal?

Podíval jsem se ven. Lilo jako z konve a já pod tíhou toho sychravého počasí povzdechl.

Vídeň, krásné historické město, plné klasické hudby. Měl jsem rád své rodné město, ale v tu chvíli jsem ho měl vážně po krk. Byl jsem rád, že ho na měsíc opustím a užiju si slunce, tropického jídla a pití, pláže a moře na Maledivách. Budu sám na malém ostrůvku s pokojem a vlastní pláží. Ovšem, mělo to háček – 16 hodin letu. No nic, budu to muset přežít, aspoň budu moc psát...

„Promiňte, sedíte na mém místě."

Koukl jsem na mladého muže, co stál okolo sedadla vedle mě. Držel svůj batoh na jednom rameni a s nejistým úsměvem, odhalujícím jeho rovné bílé zuby, se na mě díval podezřele známýma zelenýma očima. Pak jsem se podíval na svoji letenku a všiml jsem si, že mám sedadlo vedle místa u okna. Opravdu jsem seděl na špatném místě.

„Ou, omlouvám se," řekl jsem a vstal, abych mladíkovi uvolnil místo a když se usadil, posadil jsem se vedle něj a povolil si znovu trošku kravatu. Koutkem oka jsem se na něj podíval a zpozoroval jsem, že má pod očima černé kruhy. Nejspíš nespal celou věčnost.

Mladík se na mě po chvíli podíval a já se lehce rozpačitě podíval na sedadlo před sebou, nejistý, jestli si to můj soused nevšiml mého zírání.

„Ehm, nejste náhodou Levi Ackerman?" zeptal se mě.

Zklidnil jsem se, zatímco jsem se na něj podíval a beze slov přikývl. Popravdě jsem takovou otázku očekával, jelikož jsem v jeho pootevřeném batohu zahlédl svou poslední knihu. No a málo kdo mě vlastně nezná.

Mladík se ihned rozzářil a zdálo se, že mu dokonce zajiskřily radostí oči.

„Jsem váš velký fanoušek! Přečetl jsem všechny vaše knihy!" pronesl nadšeně a svým tělem se zcela natočil mým směrem.

„To jsem rád," nepatrně jsem se usmál při poslechnutí známých slov.

Mladík mezi tím vytáhl ze svého batohu knihu, kterou jsem si před chvílí prohlížel a spolu s ní vytáhl i propisku. Nadšeně mi oba předměty podal.

„Dáte mi prosím autogram?" ruka mě sice po autogramiádě z minulého dne bolela, ale ještě na jeden podpis stačila. Vzal jsem si tedy od něj propisku a knihu jsem otevřel.

„Jak se jmenuješ?" Rovnou jsem mu tykal a proč vlastně? Nevěděl jsem. Zdálo se mi, už zase, že jsem ho už někde viděl a že se dlouhou dobu známe, jako déjá vu.

Mladík chvíli mlčel a po chvíli pronesl své jméno: „Jsem Eren Jaeger." Řekl to nesměle a já na něj překvapeně pohlédl, zatímco jsem pomalu načal svůj kaligrafický podpis.

„To se ti kniha natolik líbila, že sis kvůli ní změnil jméno?" zeptal jsem se pobaveně a podal mu knihu a propisku zpět.

„N-ne, mám ho od narození," pronesl skoro šeptem, zatímco si ode mě oba předměty přebíral.

Snažil jsem se moc nedávat najevo své překvapení. Konec konců, mohlo to ještě být tak, že mi lhal, ale z nějakého důvodu jsem mu přeci jen věřil.

„Aha, taková zajímavá shoda okolností." Uvažoval jsem logicky. Eren nebyl nějak moc starý. Každopádně byl mladší jak já a já začal psát knihy teprve před třemi roky a samo sebou jeho rodiče v tom případě mé knihy ještě číst nemohli.