Rebirth [Shingeki no Kyojin]

Smrt

Výprava za zdi byla naším největším neúspěchem. Ztratili jsme při nejlepším 50 vojáků, což byla polovina a ještě... nejspíš i jednoho z našich nejlepších vojáků...

***

„ERENE!" křičela Mikasa a já se otočil.

Titán vyrval jeho tělo z těla Erenova titána a právě se mu chystal nemilosrdně zlomit vaz. S Mikasou jsme se rozběhli plní hněvu za anomálním titánem. Pár mávnutí meči ho pomohlo rozřezat na několik částí. Rozběhli jsme se oba za Erenem a Mikasa si jeho hlavu položila na kolena. Těžce kašlal a pak upadl do bezvědomí. Jeho stav byl horší, než když jsme ho vytáhli po tom, co ho málem spolkl titán Annie Leonhart.

Než jsme stihli vůbec něco udělat, dostali jsme hlášení, že operace končí. V rychlosti jsme popadli tělo Erena a mizeli ve větvích stromů.

Už to byl týden co Eren neotevíral oči. A já je tolik toužil vidět.

Mikasa u něj neustále seděla a já nenecházel klidu v duši a na srdci. Všechny vzpomínky mi vyplouvaly v hlavě. Absolutně každá, i ta nejpitomější.

To, jak jsem ho poprvé spatřil v cele, jak se mi přiznal, jak jsme se líbali, objímali, milovali... Říkal mi, že mě sakra nenechá! Erene, musíš se probudit, MUSÍŠ! Nemůžu kvůli tomu jíst, pít, normálně reagovat, spát, ale... Proč se tak vlastně chovám? Nechoval jsem se tak ani když jsem přišel o vlastní tým. Vždyť Eren ještě sakra žije! Ještě tu stále byla možnost, že otevře oči. Své nádherné zelené oči... Ale bál jsem se. Trapné, zrovna u mě, ale byla to pravda. Bál jsem se ho ztratit. Bál jsem se o něj k sakru přijít.

„Slíbil jsi mi to, spratku," Pošeptal jsem a pocítil, jak se mi po tváři skutálela slza. V rychlosti jsem si ji otřel, právě v čas.

Dveře se rozrazily a já v nich spatřil udýchanou Mikasu.

„Otevřel oči!" řekla jednoduše a já už mizel v chodbách hradu.

Vletěl jsem do jeho pokoje a udýchaný na něj zíral. Byl na něj mučivý pohled. Většina kostí byla přelámaná a rozdrcena a co bylo nejděsivější – neregeneroval. Tomu nevěřila ani Hanji, ale byla to pravda. Doufali jsme, že se začne uzdravovat, ale báli jsme se nejhoršího.

„Heichou..." pronesl těžce šeptem a pootočil hlavu.

„Erene, Bože můj, Erene!" téměř jsem zaúpěl a přihrnul se k němu na postel.

Mikasa se na nás chvíli dívala, ale pak pochopila situaci a při odchodu zavřela dveře. Ocitli jsme se sami. Při tom jsem si vzpomněl na situaci, kdy jsme na sebe byli naštvaní a Hanji nás zavřela v jednom pokoji.

„Erene, řekni... řekni, že budeš žít," zašeptal jsem a pocítil, jak se mi slzy nahrnuly do očí a pomalu začínaly stékat po mých tvářích.

Eren se něžně usmál a pohladil mě po ruce.

„Nevím, L-Levi heichou..."

Chytil jsem ho pevně za ruku, kterou měl na mé ruce.

„Nesmíš umřít! Je to rozkaz! S-Slíbil jsi..." zoufale jsem pronesl, ale věděl jsem, že to nemá cenu. A tak jsem si dovolil vzlykat. Z očí mi tekly slzy jako dva slané vodopády.

„Ale vím... že se setkáme... v dalším životě..." Jeho krásný a plný naděje úsměv mu nemizel z tváře. Viděl jsem, že měl slzy na krajíčku až mu nakonec jedna stekla po tváři. Ovšem dál se usmíval.

Opřel jsem si čelo o jeho ruku.

„O-opovaž se nepřijít..." Byla to jediná věc, ve kterou jsem najednou mohl doufat a věřit.

„Miluju tě, Levi..." řekl šeptem.

Podíval jsem se na něj a pokusil se trošku usmát.

„Miluju tě, Erene." Přitiskl jsem své rty na jeho a on naposledy vydechl.

***

Stál jsem u jeho hrobu.

Byl jeden z nejlepších vojáků, to místo si zasloužil.

Usmál jsem se a pohladil náhrobní kámen.

„Brzy se setkáme..."

***

Stařec pronesl svá poslední slova, naposledy vydechl a spadl na hrob člověka, kterého miloval celý život...