Tikání hodin

Prolog

Byla hluboká noc a měsíc byl zakryt mraky, který se každou minutu měnili, ale měsíc ne a ne vyjít. Jako kdyby na Zemi nemělo existovat světlo. Vítr jim čechral srst a listí začalo opadávat ze stromů. V dálce slyšeli jen zvuk tikajících hodin, který znamenal, že se jim čas krátí a každým tikáním zeslaboval. 

Psi se začali bát o svůj život. Nemohli uvěřit, že už mají tak málo času. Za chvíli nic neuslyší a svět vybuchne v zapomnění. Všichni ze smečky se báli a neodvážili se promluvit. Dokud nezazní poslední tik nepromluví. 

Konečně šli mraky stranou a psi uviděli světlo měsíce, ale byl jiný. Místo měsíce tam byly hodiny, kde jim ukazoval přesný čas do konce a teprve si uvědomili, že pokud tu budou stát a jen doufat, že času dostanou více, tak ho budou spíše ztrácet víc a víc, ale i tak se balí promluvit. Zdálo se jim, že čas utíká mnohem rychleji, ale pořád utíká stejně a to je nejvíc znervózňovalo. 

Mraky už zase začali překrývat měsíc neboli hodiny, a vítr na který zapomněli jim ničil území. Všechno jim tam rozhazoval a dělal tam neskutečný bordel, ale to, co je nejvíce začalo znepokojovat bylo to až uslyšeli křupání větviček za nimi. 

Alfa si opatrně projel, jestli jsou ve smečce všichni nebo se přeci jen někdo opozdil, ale viděl tu všechny členy své smečky. Nenechá na sobě znát strach, i když se teď začínal poprvé bát. Nejprve hodiny a potom je chce někdo napadnout. 

Otočil se a varovně zavrčel a členové smečky ho napodobili. Nikde nikdo. Slyšeli jen dál křupání větviček a kroky jako kdyby byl někdo vedle nich, ale nikdo tam nebyl. Přestal myslet i na hodiny, jak se soustředil někoho postřehnout. Bylo to ale neúspěšný. 

***

Vlci na tom byli o něco jinak. Ty žádné tikání neřešili. Neměli se čeho bát, protože se narodilo vlče, které má za úkol tohle všechno zničit. Zničit ty hodiny, aby už nedělali takový rámus a nenaháněly strach. 

Vlče sice ještě nevidělo, ale bylo plné energie a začalo se usmívat. To ostatním členům zvedlo náladu a nemuseli přemýšlet nad ničím jiným než vlčetem. 

Z mraků nad nimi začali padat kapky deště a pozitivní náladu hned šla pryč. Museli se jít schovat dřív něž jim zmokne srst, ale pár členů to nestihlo a klepalo se zimou. Blížilo se zimní období, takže venku už začínalo být chladno a déšť jim to vůbec nezlehčoval. 

Vlče začínalo růst a růst a stávalo se vyspělejším. Bylo sice dost plaché a nebylo podle představ rodičů, zvláště od mamky, která je Alfou téhle smečky, ale za to její otec  jí chrání, a i když není vlče podle jeho představ, tak jí přeci jen miluje nejvíc nadevše. 

Věděli, že za nějakou dobu si bude muset jít svojí cestou nebo spíš cestou, který jí zvolí sami rodiče, aby zničila ty hodiny. Hodně členů si myslí, že to nezvládne, ale i tak jí přejí, aby to zvládla.  

Rodiče pojmenovali svojí dceru Timido, protože se to dost hodilo k její povaze, což je pravda. Je dost plachá a přátelství si moc s nikým nedokáže udržet. Taky to má špatný s tím, že bude potřebovat nějaké ty kamarády, kteří budou putovat s ní. 

***

Psi už na tom byli lépe. Tikaní už nebylo tolik slyšet, pokud se teda na hodiny nesoustředili. Spíše se modlili, že bude někdo odvážný a zastaví ty hodiny. Nechtějí zbytečně zemřít. Kdyby aspoň udělali něco špatného, tak to pochopí, ale oni nic špatného neudělali, tak proč musí za nějakou dobu zemřít. Nikdo nebude vědět, že existovali. 

Ale takhle to přeci chodí ne? Každý zemře a nikdo si na ně nebude pamatovat. Vlci ani psi si to bohužel nemůžou přiznat, že umřou v zapomnění. Sice je tu ta vlčice, ale opravdu to zvládne?