Síla myšlenky

Část 2

  V mém případě mou mysl otrávila první myšlenka. Myšlenka strachu, děsu, bezmoci a hrůzy. Pohltila mě natolik, že jsem již nebyl schopen myslet na nic jiného. Ať už jsem své vědomí trénoval sebevíc, ať už jsem se nořil do těch nejhlubších meditací, ať už jsem svou mysl topil v tom nejtvrdším alkoholu a očarovával ji těmi nejintenzivnějšími halucinogeny, stále tam byla, stále jsem ji cítil ve své hlavě.

  Vše začalo tak nečekaně. Noc již ustupovala a slunce, které teprve vycházelo, tvořilo se stromy a horami tu nejkrásnější stínohru, jakou je možno spatřit. Ach, jak byla znamenitá! Tomuto pohledu se nic na světě nedokáže vyrovnat, ani ten nejurputnější scénarista nedokáže napodobit tyto fantazie, tvořené pouhou přírodou.
  Vracel jsem se z noční směny, značně unavený, jak to již po neustálém dvanáctihodinovém stání na nohou bývá. Šel jsem obvyklou cestou, kterou vždy do práce chodím a kterou se vždy vracím. Procházel jsem se místním parkem a zvědavě sledoval své okolí. Vždy, když jsem o samotě a někam jdu, rád obdivuju svět okolo sebe. Poslouchám, jak kohout svým kokrháním oznamuje začátek nového dne a jak ta nejvyšší uschlá větev pomalu umírá a svým pádem se loučí se světem. Teď už bude navždy hnít v zemi a její někdejší krása a plodnost bude zapomenuta. Pozoruju také lidi kolem sebe a snažím se přijít, na co zrovna myslí. Muž, který sedí u kašny a nervózně upíná zrak na své drahé, zlaté hodinky. Nad čím tak přemýšlí? Má důležitou schůzku? Nebo měl být v tento moment již na úplně jiném místě? Nebo žena, která tahá tři plné tašky z nedalekého obchodu. Vypadá, že každou chvíli vypustí duši, ale přesto se mravenčím krokem vzdaluje, dál a dál.

  Dnes však mou pozornost zaujalo zcela úplně něco jiného. Když jsem překročil náš ničím nezajímavým avšak v mé mysli ten nejzajímavější, městský park, můj zrak stanul na železniční kolejnice.
  Zamyslel jsem, kam vlastně vedou? Samozřejmě, že vedou do dalších měst. Kam ale pokračují z těchto míst? Táhnou se dál a dál, po celé Evropě ba dokonce i po celém světě! Když jednou končí, opět se propojí na další a tvoří tak obrovskou ocelovou pavučinu.
  Předemnou se rozpíná jedno z vláken této sítě, které když překročím, a že musím, vstanu na kraji předměstí. Toto místo mi připadalo vždy ponurné, ať už to bylo těmi nekonečnými, ztrouchnivělými kolejemi, nebo úzkými uličkami, které se táhnou šedivou betonovou džunglí. Obzvláště v této době, během chladného a mrazivého lednového rána. Veškerý život v okolních zahradách podřimuje pod tlustou pokrývkou sněhu a čeká, až bude Slunce dostatečně žhnout, aby je probudilo. Stromy se dokonce tváří, jakoby byly mrtvé. Celé holé, bez jediného lístečku, který by je oživil.
  Tato ulice je velice zvláštní. Není jako ostatní ulice, kde všechny domy srší bohatstvím, nebo naopak všechny domy vykazují zub času, který se na nich podepsal. Tady se střídá krása a bohatství se starobou a smutkem. Některé zahrady vypadají i během zimních měsíců opečovávané a hýčkané, jiné však zdobí pouze ta sněhová pokrývka. Na jedné zahradě stojí nedávno postavený sněhulák, s hrncem na hlavě, s koštětem v ruce a mrkví místo nosu. na zahradě druhé stojí pouze temný, uschlý dub.
  Avšak když jsem procházel kolem a zadíval se na ten dub, můj život se přetočil, jako přesýpací hodiny a v ten moment jsem to ještě zcela nevěděl, mi začal ubíhat čas.