Dědictví meče

Kamarád

Ain tedy pravidelně trénoval pod dohledem Decruxe. Ráno dýchali ještě stále mrazivý vzduch a Ain musel do úmoru dřít na cvičišti, přestože se pořád ještě ani nedotkl žádné zbraně. Odpolední výuku si zrovna neoblíbil, ale Decruxovy věčné otázky ho nenechaly nedávat pozor a tak se chtě nechtě dozvídal informace o politice království, právu, matematice, dějinách a dalších poměrně nudných věcech.

Po skončení výuky, v odpoledních hodinách se Ain obvykle toulal v podhradí. Znal už každý kout nazpaměť, ale stále doufal, že třeba někde kousek vynechal a něco přehlédl.

Jednoho dne šel ke svému oblíbenému stromu poblíž hradeb. Byl to rozložitý platan, na který se dalo při troše úsilí vylézt a byl z něho výhled na okolní stavení. Rád pozoroval například dění před kovárnou, o kus dál měl stavení pekař a naproti sedlář. Tihle všichni řemeslníci dodávali řádu potřebné vybavení a potraviny a na oplátku dostávali zaplaceno a mimořádný pocit bezpečí, protože málokde bylo tak bezpečno jako na hradech řádu Tenebris. To bylo samozřejmě díky přítomnosti mnoha skvěle vycvičených mužů ve zbrani a také díky mýtům, které opřádaly celý řád.

Když došel ke stromu, zjistil, že na větvi už někdo sedí. Byl to chlapec, zhruba v jeho věku. Došel pod strom a zavolal na něho: "Co tam děláš?" Chlapec se na něho podíval a se samozřejmostí v hlase odpověděl: "Sedím, co bych dělal?" Ain nevěděl jak dál, ale přesto se mu stále nezamlouvalo, že na tom stromě sedí někdo jiný než on. "To je můj strom." Zavolal. Chlapec se ale nenechal vyvést z míry. "Patří ti snad?" Ain musel uznat, že na strom žádné právo uplatnit nemůže a musel se smířit s tím, že na stromě teď nebude sám. Vyšvihl se na spodní větev a mrštně přelezl kolem chlapce na větev několik metrů od něho.

"Nikdy jsem tě tu neviděl." Řekl po chvíli Ain. "Musím skoro pořád pomáhat tátovi v kovárně." Pokrčil rameny chlapec. "Odkud jsi ty?" Zeptal se pro změnu chlapec. Ain jen ukázal směrem ke kamenným věžím, které tvořily hlavní budovu hradu. Chlapec si ho pozorně prohlédl a pak řekl: "Vypadáš normálně." Ain se nechápavě optal: "Jak bych měl vypadat?" "Otec říká, že lidé z řádu nejsou obyčejní lidé, ale ty vypadáš stejně jako já." "Já jsem Ain, jak se jmenuješ ty?" "Malleus, musím už jít, budeš tu zítra?" "Přijdu." Odpověděl Ain.

Ten večer měl Ain v sobě zvláštní pocit. Nikdy takový pocit nepoznal. Zeptal se na to Decruxe a ten se na něho podíval s překvapením, ale s náznakem úsměvu, který u něho byl velmi vzácný a krátce odvětil. "Říká se tomu přátelství."