Dědictví meče

smaragdy

Druhý den po incidentu v krčmě naštěstí nemusel být v kovárně, protože měl volný den. Rozhodl se, že zajde k té ženě, o které mluvila kovářka. Prošel přes náměstí, až na druhý konec města. U samotných městských hradem stál osamocený dům. Měl věžičku. "Má podělanou věžičku." Překvapeně prohodil sám k sobě a po chvíli odhodlávání došel ke dveřím a zabouchal starým, těžkopádným klepadlem na dveře. Chvíli se nedělo vůbec nic, teprve až když se Ain chystal odejít, dveře se otevřely sami od sebe.

Překvapeně se díval, jestli uvidí toho, kdo je otevřel, ale nikoho nespatřil. Vešel dovnitř, vnitřek domu byl navzdory jeho očekávání perfektně uklizen. Chvíli váhal, co má dělat, protože stále nikoho neviděl a nakonec se vydal k dalším otevřeným dveřím, za kterými se nacházelo schodiště. Vyšel tedy po schodech a ocitl se v okrouhlé místnosti, zjevně uvnitř věžičky.

"Posaď se." Ozval se příjemný hlas. Nikoho neviděl, ale posadil se na židli u malého stolku, který stál u jednoho z oken pokoje. Koutkem oka zahlédl pohyb a když otočil hlavu, spatřil čarodějku. Předpokládal, že čarodějka budě nějaká stará, shrbená žena s prošedivělými vlasy a tak mu pohled, který se mu naskytl vyrazil dech. Přicházela k němu mladá, štíhlá žena v zelené sukni a světle zelené halence, která jí končila nad pupíkem. Když se přiblížila k oknu a světlo ji tak zcela osvětlilo, zjistil, že halenka nejen že byla zelená, ale také byla průsvitná a on tak ve slunečním svitu mohl pozorovat obrysy jejích pevných ňader, velikosti zralých pomerančů.

"Copak si přeješ?" Zeptala se a usmála se na něho. Ain teprve teď zjistil, že by měl zavřít pusu. "Já .. ruka.. tohle.." Čarodějka zvedla obočí a prohrábla si rukou hřívu ohnivě rudých vlasů. "Ztratil jsi řeč?" Ain pochopil, že dlouhé věty momentálně nehrají v jeho prospěch. "Ne." "Aha a co tedy?" Jakoby si teprve teď všimla, kde spočívá jeho pohled, založila si ruce na prsou. "Lepší?" Zeptala se pobaveně. Teď Ain skutečně dokázal pohnout očima a zadíval se do jejích očí. Byly smaragdově zelené. "Mám na ruce znamení, magické.. nevíte co s tím?" "Tak přeci jen mluví." Zasmála se zvonivým smíchem. "Tak ukaž." Ain si vyhrnul rukáv košile. Čarodějka vzala do ruky průzračně zelený kámen a přiblížila ho k jeho ruce. Znamení se rozzářilo a Ain sebou cuknul, jak ho začala pálit ruka. "Bezpochyby magické." Přikývla.

Mávnula rukou a Ain ucítil, jak ho náraz energie odsunul doprostřed místnosti i se židlí. Vzápětí ucítil, jak se mu kolem holení, hrudi a zápěstí ovíjí šlahouny rostliny a pevně ho přivazují k židli na které seděl a pochvíli byl připoután tak pevně, že nedokázal ani pohnout hlavou. Nalila mu na předloktí několik kapek temně rudého lektvaru a pozorovala reakci. "Tahle magie.. je pěkně stará.. to se už dneska moc nevidí. Ten alchymista, co se snažil potlačit moc toho znamení to trochu podělal, takhle bys za pár let skončil pod drnem." Potom se zahihňala. "Ještě, že jsi přišel za mnou. Ale bude to trochu štípat." Postavila se před něho a uchopila jeho dlaň. Měla jemnou a teplou ruku. Z tváře jí zmizel úsměv a začala drmolit slova, kterým Ain nerozuměl. Místnost potemněla, znamení na jeho ruce se rozzářilo a začalo pálit víc a víc. Přímo před jeho očima se začalo rozšiřovat rychleji, než kdykoliv předtím. Nové a nové šlahouny vyráželi z trojúhelníkového tvaru a také ze starších šlahounů, tak až původní trojúhelník byl tvořen pouze změtí šlahounů a zbytek jeho předloktí pokrývaly také. Na čarodějčině obličeji se zračilo hluboké soustředění. V tu chvíli si všiml další věci, která ho odpoutala od bolesti. Jak čarodějka stála před ním, kousek od jeho obličeje se přes průsvitnou tkaninu rýsovaly růžové bradavky mladé ženy a také cítil její vůni. Vůni lučního kvítí. Během chvilky na bolest zapomněl úplně a začal pociťovat silný tlak rozkroku. Nemohl to potlačit a jak byl spoután, nemohl to ani zakrýt a tak jen doufal, že čarodějka bude dostatečně zaneprázdněná, aby si toho nevšimla.

Po chvíli se čarodějčin obličej znovu uvolnil a získal znovu veselý, byť teď trochu unavenější výraz. "Někdy se věcem musí dát volný průběh, aby se uklidnily sami." Ain se podíval na svou ruku. Nejdelší šlahouny dosahovaly až téměř k jeho ramenu. "Neboj se, teď už se rozrůstat nebude. Ale odstranit ho nedokážu a koneckonců.. v tom znamení je moc, třeba se ji jednou naučíš využít."

Uvolnila Aina ze židle a on si s překvapením uvědomil, že je vyčerpaný. Dokonce tak vyčerpaný, že měl co dělat aby se udržel na nohou. Ani nevěděl jak, ale najednou stáli u vstupních dveří čarodějčina domu. "Měj se hezky a pokus se nezemřít moc rychle, líbíš se mi." "Vy.. vy se mi taky líbíte." Vykoktal ze sebe. "To jsem si všimla." Zasmála a poslala mu vzdušný polibek. Znovu ucítil vůni lučního kvítí a zamotala se mu hlava. Musel zavřít oči a když je znovu otevřel, stál sám ve svém pokoji. Nepřemýšlel příliš nad tím co se stalo, jen se svalil do postele a ihned usnul. Snil celou noc, snil o převážně o smaragdových očích a růžových bradavkách a kdyby někdo vstoupil do jeho jizby, jistě by si všiml blaženého úsměvu, který měl na tváři celou noc.