Avenger Amnesia [CZ]

Kapitola 1.

Nikdy jsem po tom netoužila, prostě se to stalo. Ano, vím že mi nebudeš věřit, ale co. S tím už se tak nějak počítá. Já tomu taky ze začátku těžko věřila. Kdyby mi někdy někdo řekl, že se tohle stane, asi bych se udusila smíchy, nebo tak něco. Každopádně tě nenutím tohle číst. Ale pokud máš rád takové sci-fi věci, které se nikdy nestanou, tak by jsi se pro mě přemoct mohl. Taky ber prosím v potaz, že se to stalo. A já jsem byla při tom. A na tohle dobrodružství jen tak nezapomenu. Tak a teď konec nudných a srdceryvných textů (a taky ti zároveň blahopřeji, že jsi se dostal až sem). Jo a doporučovala bych ti dát si na sebe pozor. Jestli se ti začne svět zdát divný a nebezpečný, mazej domů a někam se zahrabej. A pak neříkej, že jsem tě nevarovala. Tak jo. Jdeme na to.
No, začátek bych popsala asi takhle; Bezradnost.
Prostě jsem se někde zničehonic ocitla, a vůbec jsem netušila kde. Nepamatovala jsem si, co se stalo. Popravdě jsem si vlastně nepamatovala vůbec nic. Oči jsem měla pevně semknuté k sobě, a cítila jsem tupou bolest na levé straně krku. V uších mi hučelo tak silně, že jsem neslyšela vůbec nic. Celé tělo mě brnělo. Když jsem chtěla pohnout rukou, se zklamáním jsem zjistila, že to nejde. Vlastně nešlo dělat vůbec nic. Co sakra budu dělat? Sakra. Sakra.
A zrovna když jsem si takhle v duchu nadávala a smiřovala se s tím, že tu nejspíš zůstanu nadobro trčet, jsem přes oční víčka uviděla světlo, které se čím dál tím víc rozjasňovalo. Pak jsem zjistila, že se mi svaly trochu povolily, a já se konečně můžu trochu hýbat. Zaťala jsem pěsti, ale pořád jsem neměla odvahu otevřít oči.
Pocítila jsem, že sedím na studené podlaze. Podle doteku šlo nejspíš o sklo nebo nějaký hladký kov. Příjemně to chladilo. Najednou jsem si uvědomila, že mi v uších přestávalo hučet. Všechno bylo najednou lepší. Nevím, jestli za to vděčím tomu světlu, nebo bůhvíčemu. Když jsem se hučení v uších už nadobro zbavila, zaslechla jsem hlasy. Nedokázala jsem rozpoznat, co říkají, ale byli to s největší pravděpodobností muži. Mohla jsem poslouchat se sebevětším úsilím, ale stejně jsem jim nerozuměla.
Po chvíli jsem si konečně troufla konečně otevřít oči. Ihned mě oslepilo zářivé světlo. Po pár zamrkáních už jsem ale začala rozpoznávat okolí. Seděla jsem v prosklené místnosti a opírala se zády o jednu ze stěn. Sklo bylo vyleštěné tak, že by se na něm stoprocentně dovedlo skvěle klouzat (Ale to jsem doopravdy odmítala zkoušet). Za ním se pohybovaly postavy v černém oblečení. Nic jiného jsem ale rozeznat nedokázala.
Zvedla jsem ruce a prohlédla si je. Ani jsem si totiž nevzpomínala na to, jak vypadám. Dlaně jsem měla až nezvykle čisté. Pleť byla světlejší, než jsem si jí pamatovala (i když jsem si vlastně nepamatovala vůbec nic, ale tak nějak jsem tušila). Prsty se mi nepatrně třásly, tak jsem si ruce položila zpátky do klína. Až při té příležitosti jsem si všimla, co mám vlastně na sobě. Měla jsem úzké, černé džíny společně s volnějším bílým tričkem, na kterém byl natištěný nějaký neznámý znak. Když jsem si ho pořádně prohlédla, zjistila jsem, že je to prapodivný černý kruh a v něm podle mého odhadu (berte to s rezervou, můj odhad je velice špatný) nějaký pták. Ale bylo v tom docela příjemně, to nemůžu popřít. Pak jsem si prohlédla boty. Lehce jsem po nich přejela prsty. Byly vysoké a potažené hladkou černou kůží. Měla jsem je až nad kotníky, kde byly pečlivě zašněrované do úhledné kličky. Nevím, jestli jsem je měla na sobě už předtím, nebo mi je někdo nazouval. Ta představa mě docela zneklidnila, tak jsem se proti své vůli prudce otřásla. Znovu se mi ozvala tupá bolest na krku. Když jsem na něj ale vztáhla ruku, někdo mě zarazil.
„To bych nedělal."Otočila jsem se. Za skleněnou stěnou stál nějaký muž. Měl krátce sestřižené tmavé vlasy a olivový odstín v očích. Jeho sebejistý postoj mě doopravdy iritoval, nenáviděla jsem lidi, kteří si moc věří. Měl široká ramena a velmi ostře řezaný, snědý obličej. Jeho černá uniforma by nejspíš měla budit respekt, ale na mě rozhodně ne. Na hrudi měl natištěný ten samý znak, jako já na tričku. Najednou jsem k němu pocítila strašlivou nenávist, a ani jsem nevěděla proč. Znovu jsem zaťala pěsti až mi zbělely klouby. Propalovala jsem ho pohledem, ale jemu to bylo zřejmě úplně jedno. A to mě nejvíc vytáčelo. Jak může být tak klidný?
„Já si dělám co chci," odsekla jsem drze, a prohmatala si krk. V té chvíli, kdy jsem se dotkla kůže, mi celým tělem projel bolestivý šok. Sykla jsem, a ruku stáhla.
„Ano, jistě," muž sarkasticky povytáhl obočí, "máš v krvi zbytky speciální směsi s chloroformem, tedy těkavé látky s nasládlým zápachem, a při styku s kyslíkem-"
„Ale to," skočila jsem mu do řeči, "mě vůbec nezajímá, leda kdybys mluvil tak, abych ti alespoň trochu rozuměla. A mimo jiné vypadáš spíš jako voják, než chemik."

Muž vypadal trochu zaraženě, ale hned se vzpamatoval. Odkašlal si, a pokračoval ve vysvětlování.
Neohrabaně jsem se sebrala ze země. Až v té chvíli jsem si pořádně všimla, jak vypadá okolí. Okolo mého proskleného vězení se rozprostírala jakási laboratoř (že by mě zkoumali?). Bylo to tam plné mikroskopů, interaktivních tabulí, zkumavek na chemické vzorky a všelijakých jiných luxusních vychytávek, které nedokážu pojmenovat. Místnost byla dost tmavá, osvětlovalo jí pár LED zářivek na stěnách. Ještě jsem okolo zahlédla pár lidí v převážně bílých pláštích, ti mi ale nevěnovali sebemenší pozornost. Z laboratoře vedlo pár chodeb, které byly odděleny prosklenými dveřmi.
„Zkrátka jsme tě na chvíli nechali uspat. No... Pokud se tedy chvíle bere jako měsíc,"poznamenal, jako by to bylo úplně normální. No jasně, normálně si prostě usnu na čtyři týdny!
„Cože?," vykulila jsem oči, "vy jste mě uspali na měsíc?"
„Trochu se to vymklo kontrole, ale nic zvláštního," prohodil muž, a nepřítomně si prohlížel nehty. Byla jsem na něj naštvaná čím díl víc.
Jasně. Takže teď nevím jenom kde jsem nebo co se stalo, ale dokonce jsem se právě dozvěděla, že jsem byla na měsíc vytuhlá. Co může být horšího?
Uslyšela jsem kroky, které přicházely z jedné z chodeb, a čím dál tím víc sílily. Nevěděla jsem, jak moc to sklo tlumí zvuky, ale slyšela jsem dobře. Vydedukovala jsem z toho to, že to sklo asi nebude úplně normální.
Přiřítil se sem chlápek v dlouhém bílém plášti, pod kterým schovával fialovou košili. Jeho hnědé krátké vlasy, které byly mírně přehozené na stranu, byly lehce propletené šedivými pramínky. Zíral na mě svýma hnědýma očima, jako bych byla bůh.
„Projekt číslo čtyřicet dva, no výborně," usmál se a promnul si ruce.
„Netuším o čem to mluvíte," zamračila jsem se na něj. Místo toho, aby mi odpověděl, se otočil na vojáka.
„Jak dlouho už je vzhůru?," zeptal se ho se zájmem.
„Pár minut to bude," odvětil voják, vyhrnul si rukáv u bundy aby se kouknul na hodinky. Proč se spolu baví jako bych tu nebyla? Zajímalo by mě, jestli by si mě všimli, kdybych proskočila sklem... Nebo bych neproskočila, ale aspoň se pořádně rozmázla.
Muž ve fialové košili mě vytrhl z přemýšlení, otočil se na mě a pronesl: „Asi bude nejlepší, když se ti nejdřív představím. Já jsem Bruce. Bruce Banner."

Prosím o názor, hlavně kritiku! :D Případně ohodnoť votem nebo tam hoď koment ;) A děkuju za přečtení <3
-Fetch