Danke | Han Jisung | Pokračování

siebzehn

,,Ahoj." Vydechnu a na tváři se mi vykouzlí velký úsměv, který nedokážu ani za mák schovat. Jsem tak šťastná. Šťastnější ani být nemůžu.

,,Ahoj, Haneul."

KSIQKALSKJDKALQPSOJXS
WJSIALAOWOQO[°}~}|9'9×¥#£×IWOEIWIDUDIIWOW?????

JA UMŘU.

Jisung... stojí přede mnou. Teď, právě teď. A mluví na mě. Odpustil mi. Ví, že ho miluju. Já... Já chci brečet.

,,Pojď dál..." Řeknu potichu a pustím ho dovnitř. Ukážu mu, kde si vyzout boty a pozoruji ho.

,,Aby jsi na mě oči nenechala." Začervenám se a nervózně se zasměju. Jej. Civěla jsem na něj moc nápadně? Ten ke mně přijde blíž a pohladí mě po vlasech.

,,Dáš mi prosím napít?" Zeptá se sladce a jeho oči, které se dívaly ještě do mých, se zaměřily na náš dům.

ANO, MOJE SVĚTLO JASNÉ.

,,A-ano." Zakoktám a vyrazím do kuchyně.

DOPRDELE.

JAK MÁM DNESKA PŘEŽÍT? POHLADIL MĚ, HALÓ??

CO KDYŽ SI DÁME PUSU.

Ne, ne. Já nejsem psychicky připravená. Jestli mi dá pusu, tak se na místě rozteču nebo se proměním v rajče. A JÁ NECHCI BÝT RAJČE.

ANI PAPRIKA.

Naliju mu do skleničky vodu se sirupem a zhluboka se nadechnu. Haneul, to zvládneš. To zvládneš.

Přijdu za ním a podám mu skleničku s vodou ochucenou sirupem z kiwi. Naše prsty se střetly a čas se pro mě jakoby zastavil.

,,Nemáš za co." Povím a plácnu se po stehně. ,,Chceš se jít dívat do mého pokoje nebo do našeho kina?"

,,Vy tu máte kino?" Kývnu s širokým úsměvem a podívám se jeho směrem. ,,I když to zní lákavě... radši bych si sedl na postel, vedle tebe."

A DOST.

CO TO MELE.

KLÍDEK, JEŠTĚ NEJSOU ANI 3 HODINY.

,,Hahahaha." Nervózně se zasměju a mávnu rukou, ať mě následuje.

Ne, já dnešek vůbec, ale vůbec nepřežiju.

,,Máš to tu pěkné." Poví, co se prozkoumal můj pokoj. Sedím na posteli a nervózně se plácám po stehnách. ,,Jediné, co tu chybí jsou fotky mě, Haneul, celkem si mě zklamala." Řekne a nakloní se ke mě.

Odstup nebo na tebe snad už vletím.

,,Lhala bych, kdybych řekla, že tu nikdy nebyly."

,,Takže jsi je tu někdy měla?" Podívá se mi do očí a na tváři mu vyskočí hraví úsměv.

,,Jo, včera." Řeknu sebejistě. Začne se hlasitě smát a chytne se za hlavu. Povzdychne se a jeho výraz se zcela změní na rázný.

,,Vážně se chceš dívat na ten Penthouse?" Zeptá se a dá mi vlasy za ucho.

,,Ehm, jo? Co jiného bychom dělali? Hledali skřítky?" Řeknu nervózně a pohledem lítám mezi jeho očima, rty a dlaňemi.

,,Napadá mě mnoho lepších věcí." Zašeptá mi do ucha a najednou ležím pod jeho tělem.

Do prkýnka dubového. Zkousnu si ret. Kdo by tušil, že na to půjde tak moc rychle.

Ach jo, kluku.

,,Vážně?" Povím s úsměvem a nakloním hlavu na stranu. ,,A jaké třeba?"

Usměje se vezme moji ruku do své. Proplete naše prsty a nakloní se k mému krku, na kterém začne nechávat stopy po jeho rtech. Vydechnu a seřvu víc jeho dlaň svou. Začne mi líbat tváře a vše jiné kromě rtů.

,,Hej, proč mě nepolíbíš i na rtech?" Zeptám se ho naštvaně s červenými tvářemi a skousnutým rtem. ,,Ty vážně víš jak mě provokovat." Pošeptá a spojí naše rty.

Líbáme se jako blázni, jako života zbavení. Každý toužíme po tom druhém a každý chceme ochutnat každý kousek toho druhého. V našem polibku jde cítit něco víc než láska, touha. Touha být konečně spolu a nikdy se nepustit. Nikdy neodpojit naše prsty a navždy se dívat do očí toho druhého.

Naše jazyky jsou jak zblázněné. Toužím po něm. Byly to dva roky, potřebuju víc. My potřebujeme víc.

Zapletu mu moji volnou ruku do vlasů a přitáhnu si ho víc k sobě. Pustí mou ruku a známá zima mi jí pozdraví. Rozpojí naše rty a vezme pramínky mých vlasů do dlaně, která před chvílí hřála tu mou.

,,Jsi tak nádherná, tak božská, tak úžasná..." Vydechne a můj krk znovu zasype polibkami.

,,Jisungu..." Řeknu, ale ten mě jen ignoruje. ,,Sungu..." Konečně se na mě podívá a já zbývající sílou co mám nás přetočím.

Sednu si mu na břicho a položím hlavu na jeho srdce. Tak rychle mu buší. Tak šíleně. Stejně musí bušit i mně.

,,Co děláš?" Řekne a projede si rukou vlasy. ,,Co asi? Dávám si pauzu." Řeknu hravě a zasměju se. ,,Já ti dám pauzu, ty poběhlice."

Pohladím ho po tváři a zadívám se mu do očí. Usměju se. Jsem šťastná.

,,Můžeš se přestat usmívat a začít mě konečně líbat?" Začnu se smát a bouchnu ho po prsech. ,,Proč je musíš bouchat, můžeš s něma-"

,,BUĎ TICHO." Zastavím ho v pokračování té hrozné věty.

Chvíli je ticho a jen se díváme navzájem do očí. Ale to by nebyl on, aby mi nevyjel rukou na prdel. Plácnu ho po ní a ostře se na něj kouknu. ,,Chceš o ní přijít?"

Zasměje se.

,,Ehm." Odkašlám si. Nadechnu se.

,,Promiň."

,,Promiň, za vše špatné, co jsem kdy udělala."

,,Haneul-" Dám mu ruku na pusu a umlčím ho. ,,Nech mě mluvit."

,,Promiň, že jsem vše sváděla na tebe. Promiň, že jsem se chovala sobecky. Promiň, že jsem nedokázala nikdy uznat svoji chybu. Promiň, že jsem se chovala nedospěle. Promiň, že jsem tě mátla. Promiň, že jsem tě trápila. Ale taky děkuji, že jsi tu pro mě byl. Děkuji, že jsi to se mnou vydržel. Děkuji, že jsi tu pro mě byl. Děkuji, že jsi mi dal druhou šanci. Děkuji za to, že mě miluješ."

,,Haneul..." Vydechne a zvedne se. Obejme mě a vezme mě za ruku. ,,Taky jsem udělal mnoho chyb. Taky jsem byl sobecký a dětinský. Taky nejsem dokonalý. Ale to je to co nás dělá lidmi. A odpouštět je lidské. Milovat je lidské. Haneul já... miluji tě už od té blbé párty u Hyunjina. Ne, miloval jsem tě už dlouho předtím. Snažil jsem se s tebou více sblížit a vždy to skončilo katastrofálně a pak... a pak se celý můj svět točil jen kolem tebe. Chtěl jsem vědět, co děláš, s kým trávíš čas a jak voníš po ránu. Žárlil jsem na všechny a na vše. Haneul, já tě bláznivě miloval a stále tě bláznivě miluju." Stisknu jeho ruku na mé tváři ještě víc, jak se snažím zamrkat slzy.

,,Taky tě miluju. Strašně moc tě miluju. V tu dobu mi trvalo dlouho si uvědomit mé city k tobě, ale teď ty city zůstaly věčné. Každým dnem, co jsem od tebe byla oddělená, se jen zvětšovaly ne naopak. Miluji tě, Jisungu. Miluji tě tak strašně moc."

Usměje se a utře mé slzy.

Hluboce mě políbí a tentokrát je to jiný polibek, než ten předtím. Tamten byl divoký, plný touhy a vášně. Ale tento je plný odpuštění a čisté lásky.

Naše rty se od sebe odpojily, ale pohledy se spojily.

,,Děkuji... za vše. Děkuji za vše, Jisungu." Pustí mou ruku a položí si jeho čelo na mé.

,,Haneul, tak to slovo není. Neříkej děkuji." Poví s pobavením v hlase.

Zasměju se. Ano, má pravdu. Takto se neděkuje.

,,Danke." Povím s širokým úsměvem a se slzami v očích.

________________________________________
V životě jsem se nelíbala, tak nevím jak to popsat😗 anyways, jsem po x letech zpět. Ať nejste nešťastní z konce prázdnin 👍

A doufám, že nevadí kratší kapitoly, než jak jste byli zvyklí z první části.