Uvězněná

Chlad a strach

Utíkám před ním. On si myslí, že jesem to byla já. Že jsem na něj práskla to, že kouří cigára.

Chtěla jsem mu vysvětlit, že jsem to nudělala. Ale je to debil. Neposlouchal mě.

Takže utíkám, běžím k lesu. Je velký. Běžím daleko.

Myslela jsem, že mě přestane pronásledovat. Ale je vytrvalý. Slyším jeho dech a kroky, jak dobadají na zem pokrytou větvemi, chrastím a sněhem.

Běžím a dívám se dopředu, ale nedívám se na zem, ale to se stalo fatální chybou.

Běžím a najednou cítím kamené výběžky, ale běžím dál. Najednou ztrácím stabilitu, padám. Kutálím se dolů pod kameny, do malé vyhloubené "jeskyně".

Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to. Zkouším hýbat nohama, ale nejde to. Asi je mám zlomené.

Musím se odsud dostat. Zkouším ruce. Opírám se do nich a pomalu táhnu nohy za sebou. Je to těžký, ale po nějaký chvíli se mi podaří s té "jeskyně" vylézt. Zjistila jsem, že Kayle odešel. Myslela jsem si, že je to dobrá zpráva. Ale potom, když zjistím, že můj mobil nefunguje, že je rozbitý. Volám o pomoc.

Ale nikdo mě neslyší...

Plazím se pomocí rukou dál a křičím. Ale obojí mě vysiluje. Musím zvolit jenom jedno z toho. Vybrala jsem si plazení. Řekla jsem si, že když odplazím blíž ke kraji lesa určitě, když se zastavím a zakřičím, někdo mě uslyší.

Soustředím se jenom na cestu ke kraji lesa, dávám svou sílu do svých rukou a plazím se.

Plazímse dlouho. Myslím na to, že se tam dostanu. Myslím pozitivně. Ale síla mi pomalu vyprchává a cítím nepříjemný chlad sněhu.

Rozhodnu se zastavit a volám o pomoc, ale zase mě nikdo neslyší.

Zase se začnu plazit. Plazím se a plazím dál. Snažím se, ale potom v jednu sekundu v jeden moment, upadám. Upadám hluboko do sněhu.

Studí mě po celém těle. Snažím se z hluboka dýchat. Ale nejde to.

Jsem vyděšená.

Potom do toho začne dunět vítr. A měla byla ještě větší zima.

Ležela jsem tam a ten chlad se zhoršoval stále víc a víc. Nepříjemně to studilo a štípalo a mě začal mozek a dýchání vypovídat službu.

Ten chlad nepolevoval. Pokračoval.

Teď nedokážu ani pohnout prsty. Jsem úplně zmrzlá.

Cítím, cítím, že umírám. Umírám podchlazením.

Je to tak mučivá bolest. Drásá mě, studí mě, mučí mě.

Vítr mi našeptává do uší, že si smrt pro mě jde. Že k mému životu jsou teď otevřená vrátka. Že se ke mě smrt dostane, už za chvíli. Že je mi na blízku, že už překračuje prách.

Nic před ní neochrání. Nic.

Zatemňuje se mi před očima.

Už necítím bolest. Už necítím strachani chlad...Asi jsem mrtvá...