Uvězněná

Navždycky

Procházela jsem nekonečnou prázdnotou dlouho. Byla to tichá procházka až do té doby, co jsem z dálky uslyšel hlas, chytla jsem se ho a snažila jsem se rozumět tomu, co ten hlas říká.

Po chvíli už se hlasu začala rozumět, říkal: „Chceš jít dál tvou určenou cestou nebo se vrátit v čase do chvíle před tvým smrtelným komatem? Tuhle otázku nedávme moc často. Tak si ji važ."

„Vážím a chtěla bych se vrátit v čase."

„Musíš vědět, když to uděláš, že lidé, se kterými si mluvila, potom co si upadla do komatu, si nebudou pamatovat, co jsi jim v té době řekla."

To znamená, že Zack, Damien a Greg si nebudou pomatovat, že jsem s nimi mluvila, ale hlavně Kayl, zapomene na to, jaký byl mezi námi vztah. Věděla jsem, že to musím risknou za každou, ale také jsem věděla, jak těžké bude se vrátit.

„Jsi pevně rozhodnutá se vrátit?"

„Ano jsem." Řekla jsem rozhodným hlasem.

„Ale musíš splnit zkoušku než se vrátíš. Pokud ji nesplníš, půjdeš nastolenou cestou. Pokud ji splníš, vrátíš se na zem, ale bude to mít jeden háček, kromě toho, že se vrátíš do minulosti. Kromě žití svého života, budeš vidět ty, kteří jsou v komatu a je na tobě, jestli jim budeš chtít pomoct nebo ne."

„Rozumím a přijímám."

„Tak se připrav na zkoušku!"

###

Mé slzy padají na její hrob. Jsem tu sám. Její pohřeb se konal před třemi hodinami. Nešel jsem na něj, chtěl jsem být u jejího náhrobku sám. Takže když ostatní odešli, chtěl jsem vystoupil jsem z auta, kde jsem celý obřad seděl. V černém obleku jsem kráčel k náhorbku, kde stálo: „Zde spočívá v pokoji Aileen Evans."

Byla tam fotka, na které se usmívala svým okouzlujícím úsměvem. Když jsem tu fotku uviděl, rozbrečel jsem se a mé slzy padaly na hrob. Ještě nikdy jsem takhle nebrečel, asi to bylo proto že umřela má životní láska. Před mýma očima a já nemohl vůbec nic udělat.

Přiložil jsem jí její oblíbenou kytku na hrob. Byly to kopretiny. Vzpomínám na to, jak jsme na jedné louce stáli a ona mi o kopretinách řekla, řekla, že se jí líbí, jak jsou světlé a neposkrvněné. Chtěla si k nim přivonět, ale nemohla. Z očí jí vytryskly slzy a já uklidňoval, přivoněl jsem ke kopretině a popsal ji, jak voní.

Ona byla tak skvělá, šla se mnou i na místa, která se líbila mě,. Třeba mě se líbilo sprejování. Ve vedlejším městě tam byla zeď, na kterou bylo legální sprejovat. Předtím jsem tam sprejoval jen různé připitomělé texty, ale teď jsem si dal záležet, když jsem tam byl s ní a nasprejoval tam A+K navždy. Já vím, zní to jako klišé. Ale tak to doopravdy, ikdyž už tu není, navždy bude v mém srdci.

Kráčel jsem školou s hlavou skloněnou.

„Pomůžu ti." Řekl Jake.

„Jak? Vrátíš jí nějakým kouzlem zpátky. Too by mi pomohlo."

„Bohužel. Takhle ti nepomůžu, ale pomůžu ti se smutkem. Jsem tvůj kamarád a kamarádi vždy stojí při sobě."

„Jak mi teda pomůžeš?"

„Pomůžu ti rozloučit se s ní."

„Já jsem se s ní rozloučil. Byl jsem na hřbitově a ještě předtím, když odcházela tak...."

„To se nepočítá. Já myslím doopravdy."

Řekl poplácal mě po zádech a řekl: „Společně to zvládneme."