Uvězněná

Jaké je necítit ani vítr

***

Další den byl divný. Nebo jsem si myslel, že bude divný. Jak se bude máma chovat? Ptal jsem se sebe. Kdyby tu byla Aileen, byla by mojí podporou, ale nedivím se, že tu není. To co se stalo včera, dostala ji i mě.

Vstoupil jsem do kuchyně. U stolu seděla máma, před ní byly položeny palačinky.

„Vem si jednu. Jestli chceš?" Ukázala před sebe.

„Ne, já......musím do školy." Řekl jsem, otočil se a chtěl odejít.

„Zastav!"

„Mami, já....."

„Nejsem tak blbá jako ostatní rodiče, kteří celý život na ně křičí, a potom jednoho příjde svědomí a oni se snaží dělat, jako by se nic nestalo, kupují dárky a chodí s nimi na různé akce. Chci začít znovu, ale ne takhle. Přihlásím se do skupiny, kde pomáhají s agresí, já vím, zní to divně, ale musím to zkusit. Udělal bys pro mě něco?"

„O co jde?" Řekl jsem, byl jsem úplně vykolejený.

„Když se do devíti nevrátíš domů, zavolej mi, kde jsi."

„Jas...ně."

„Děkuju."

Odcházel jsem, ale než jsem úplně vyšel ze dvěří, otočil jsem se na ní a řekl: „Ale jeden dárek by to chtělo, třeba auto?"

„Jasně. Ještě si to rozmyslím." Mrkla na mě jedním okem a usmála se.

Přišel jsem ke skříňce, u které stál Jake.

„Jak to dopadlo?"

„Včera jsem řekl, že jí miluju. A ona mi řekla to samé."

Čekal jsem, že se naštvě. Ale on řekl: „Co budeš dělat?"

„Já i ona víme, že musí odejít. Splínímě úkol."

„A co Sage?"

„Promluvím si s ní. Nemůžu jí tahat za nos."

„Dospěl si."

„Možná..."

„Ne možná, určitě."

***

Kráčela jsem trávou dlouho a dlouho. Šla jsem daleko. Nohy mě nebolely, asi to bylo tím že jsem polomrtvá.

Uviděla jsem vyhlídku. Tyčila se nad lesy. Přišla jsem ke schodům, které do ní vedly. A kráčela jsem po nich až nahoru.

Stoupla jsem si k zábradlí. Dívala jsem se na nádherný výhled. Louky, pole, nejhezčí byla řeka, která protékala nádherným zeleným lesem. Slyšela jsem, jak fouká vítr, ale nemohla jsem ho cítit. Chtěla jse ho cítit.

„Nádherný výhled." Někdo mě vytrhl z myšlenek, podívala jsem se za sebe a uviděla asi dvacetisedmiletého muže.

„Nemluvím se sebou, ale s tebou."

„Co?"

„Vidím tě."

„Jak?"

„Taky jsem v komatu."

„Plníš úkol.

„Ano. Je to šílená ženská."

„Já plním úkol s klukem, který mě skoro od malička šikanoval a teď, což mi příjde dost divný, zamilovala jsem se do něj a on do mě taky."

„Vedeš."

„Nevím, co mám dělat. Vím, že musím odejít, ale bude to divný."

„Já i ty musíme odejít, tak to u lidí v komatu chodí. Splň úkol, neohlížej se na city k němu. Já vím, bude to težké, ber to jako svou zkoušku."

„Já vím. Nevíš, kam půjdeme, až splníme svůj úkol?"

„Nevím, nikdy jsem tam nebyl, ale tuším, že to překvapí nás oba."

„Taky si myslím...."

Mlčky jsme se dívali do dáli a přemýšleli, co nás asi čeká.