All I ask for is a little bit of pain

94

Aaronovi to trvalo přesně tři a půl písničky, než to nevydržel a zeptal se mě, zda mi není vedro. Celou dobu jsem byl ve slabé mikině, jelikož se moje tělo ještě pořád nevzpamatovalo z toho, co jsme s Troyem naposledy prožili v herně a já rozhodně nechtěl, aby na mě lidi koukali jako na týranýho kluka. Naštěstí stačilo trochu povytáhnout rukáv a odhalit tak fialové flíčky na mé kůži. Dál už se Aaron neptal, ale dokázal jsem spolehlivě říct, že ho to vystrašilo. Dost pravděpodobně se bál, že přesně tohle s ním chtěl Harry provádět. Jenže čím dýl jsem ty dva pozoroval, tím jsem si byl jistější, že Harry byl ve vztahu totální vanilka. Nepřekvapovalo mě to. V klubu byl vždycky naprosto profesionální a nikdy neudělal jedinou chybičku. Nikdy na nikoho nic nezkusil. Ani polibek. Nic. Přetáhnul jsem si pak znovu rukávy přes klouby prstů, začal s úsměvem kývat hlavou do rytmu a opřel se o Troye. Zrovna hráli písničku, kterou jsem si pamatoval z auta, a připomínala mi naše rande na pouti. Nedokázal jsem se přestat usmívat a bylo jediný štěstí, že si mě v tu chvíli nikdo pořádně nevšímal. Musel jsem vypadat jako úplný pitomec, ale bylo mi to jedno. Měl jsem u sebe Troye, jediného člověka, na kterém mi v tu chvíli záleželo.

„Ty vůbec nekouříš?" zeptal jsem se hned, jak jsme se s Troyem po koncertě dostali před arénu a čekali na Harryho s Aaronem, který si vzpomněl, že by si chtěl taky něco na vzpomínku koupit.

„Příležitostně si dám s tátou doutník, on vždycky vybere nějaký dobrý. Ale jinak ne," zavrtěl hlavou a přitáhl si mě za ruku víc k sobě, aby do mě nevrazila opilá slečna, která zrovna procházela kolem.

„To je vlastně ještě lepší," zavrněl jsem nadšeně, dopil zbytek piva v kelímku a s tichým zajásáním ho hodil do vedlejšího koše. Dlouho jsem se necítil mezi lidmi takhle dobře. Všechno se zdálo být na dobré cestě, takže jsem předpokládal, že teď je ta správná chvíle se Pána zeptat na něco, co jsem sám dlouhou dobu považoval za šílenost. Ten večer jsem si byl ale jistý, že je to dokonalý nápad a že ho musíme zrealizovat.

„Proč, proboha?" zasmál se zmateně a šel se mnou trochu stranou, abychom nepřekáželi ostatním lidem, kteří zrovna vycházeli z arény. Bylo opravdu pěkný vůbec nic neřešit. Kdybych v tu chvíli zapomněl na vlastní existenci, tak by mě Troye jistě dopravil v pořádku domů.

„Chtěl bych, aby sis mě označil," uculil jsem se a pokusil se o štěněčí pohled. Potřeboval jsem, aby na to kývnul.

„Obojek ti nestačí?" povytáhl obočí a narovnal mi ho na krku tak, abych měl očko přesně pod bradou. „Co víc bys chtěl? Mám ti to vytetovat na čelo?"

„Ne," zasmál jsem se nervózně. „Chtěl bych, abys mě spálil. Aby mi ta značka zůstala už napořád," prohodil jsem tiše a zadíval se raději do země. Znělo to divně, vyslovit to takhle nahlas. Chtěl jsem to, zoufale moc, ale sám jsem si moc dobře uvědomoval, jak špatně to zní.

„Na to zapomeň," zavrtěl hlavou a v ten samý moment zmizel i úsměv z jeho tváře.

„Tak nad tím alespoň zapřemýšlej!" zaskučel jsem a našpulil ublíženě rty. Chápal jsem, proč to zavrhl. Troye byl v herně hodně drsný, ale vždycky se postaral o to, aby na mém těle nezůstaly žádné jizvy, zatímco já po nich v tichosti prahnul.

„Červená," vydechl, chytl mě za ruku a rozešel se směrem k Harrymu s Aaronem, kteří zrovna vyšli ven. Povzdechl jsem si a v tichosti ho následoval. Oba jsme pak rychle nasadili úsměvy a zamířili spolu s těma dvěma k parkovišti. Mrzelo mě to. Štvalo mě, jakým způsobem to zavrhnul, i když jsem se na něj nemohl zlobit. A teď, když použil stopku, jsem to ani nemohl nadhodit znovu. Věděl jsem, že tohle musím respektovat, stejně jako by on respektoval, kdybych to slovo použil já. Uvnitř jsem ale soptil vzteky. Bylo to pro mě důležité a on si vůbec nedokázal představit, jak moc. Zlobil jsem se, protože já s ním šel do věcí, kterých jsem se bál. Na druhou stranu jsem si ale byl dobře vědomý toho, že jak s provazy, tak s pouty na mě Troye nepospíchal a vždycky se předem ujistil, že na to už jsem připravený. Tohle ale bylo něco naprosto jiného a o to víc mě to štvalo. Sázel jsem na to, že něco takového připadá Pánovi nechutné a o to víc mi to uvnitř zabodávalo imaginární nůž do srdce.