All I ask for is a little bit of pain

33

Snažil jsem se klečet s co nejvíce narovnanými zády a být potichu. Připadalo mi, že až tohle je skutečný trest. Neměl jsem rád, když jsem zůstal sám s myšlenkami v mé hlavě. Věděl jsem, že právě proto tohle pravděpodobně Troye dělal, ale i tak mě to rozčilovalo. Nenapadalo mě nic, co bych udělal špatně. Tedy krom toho, že jsem to včera nezvládl s těmi magnetky. Nad tím ale nebylo třeba přemýšlet. Bylo mi jasné, že budu muset fungovat o moc jinak, pokud budu chtít svého šéfa opravdu nějak uspokojit. Zároveň jsem ale doufal, že si uvědomoval, že bez jeho pomoci to rozhodně nedokážu.

Ucuknul jsem leknutím, když se mého ramena dotkly zlehka prsty mého šéfa a následně mi pomohl na nohy. Rychle jsem si setřel slzy z očí a teprve až pak se odvážil otočit čelem k němu. Bál jsem se, že mě bude mít za slabocha. Byl jsem slaboch. Definitivně ano.

„Nemusíš se mě bát," zasmál se lehce a o pár kroků ustoupil. Působil teď až moc pěkně klidně. Zamlouvalo se mi to. Jen to nedávalo smysl. Ani trochu.

„Jen jsem to nečekal," zavrtěl jsem hlavou a slabě se zamračil, když Troye zvedl do ruky moje triko. „Spíš jsem myslel, že mě vyzveš slovně, abych se postavil," dodal jsem rychle a snažil se nějak srovnat.

„Mohl jsem tě na to upozornit," přikývl a udělal zase několik krátkých kroků zpět ke mně. „Stalo se něco, kvůli čemu se tváříš tolik zničeně? Myslel jsem, že výprasky zvládáš bez problému. Proto jsem to vybral jako tvůj první trest," podivil se a nejistě mi přetáhl tričko přes hlavu. Roztomilé. Tohle bylo něco, co jsem od něj absolutně nečekal.

„Ne, ne. Výprasky jsou v pohodě," zavrtěl jsem rychle hlavou a protáhl ruce dírami v triku. „Jen. Tobě se nelíbí mě trestat, Pane? Udělal jsem nějakou další chybu?" zamrkal jsem a začal si pohrávat s lemem trika. Byl jsem nervózní. A on si klidně byl pořád tolik blízko.

„Neudělal jsi vůbec žádnou chybu," pousmál se a podal mi kalhoty. „Byl by to pro tebe vůbec trest, kdybych to protahoval a přitlačil, huh? Není pro tebe tohle daleko horší?" zamručel se slabým úšklebkem.

„To asi je, Pane," nakrčil jsem čelo a rychle se nasoukal do kalhot. Štvalo mě, že to prohlédl tak rychle. Nepřipadalo mi to fér. Harry mu toho vyžvanil tolik a já nevěděl vůbec nic. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak ho potěšit. Jediné, čím jsem si byl jistý, bylo to, že si nikdy nic nepřidával do kávy. Zabil by mě, kdybych mu ji osladil.

„Myslel jsem si to," zavrněl potěšeně a odešel i s vařečkou zpět k jeho stolu. Rozhozeně jsem se zavrtěl a sedl si na gauč, abych se mohl obout. Nebylo ani tolik zlé sedět, což mě vlastně dost zklamalo. Těšil jsem se na tu bolest, která se znovu probudí s každým sednutím. Možná jsem si měl vzít více těsné triko. Byl jsem si jistý, že na mých bradavkách by teď tohle fungovalo naprosto spolehlivě. Znovu jsem se myšlenkami přenesl k té scéně a silně se kousl do rtu, abych se zase probral. Bože. Nemohl jsem tu před ním přeci takhle fantazírovat!

Kousl jsem se do jazyka a pohrával si s prsty v klíně. Byl jsem nervózní. Už zase.

„Takže ze mě nejsi zklamaný nebo tak něco?" podrbal jsem se na zátylku a prudce vydechl. Nenáviděl jsem se za to, jak moc mi na tomhle záleželo. Mělo mi to být ukradené.

„K tomu opravdu nemám jediný důvod," zamručel a schoval vařečku do nejspodnějšího šuplíku u jeho pracovního stolu. „Máš u sebe připravené podklady k dalším článkům, tak se na to prosím podívej. Mělo by tě to dostatečně zabavit na celý den. Nespěchá to, tak si na tom dej záležet. A nelekej se, dnes sem přijde pár nových lidí. Potřebujeme posily," zamručel vážně a upravil si límeček u košile. Připadal mi nezvykle roztěkaný. Měl snad strach, že před nováčky nebude působit jako autorita? V tom by neměl mít problém. Jen se nesmí chovat jako blbec. To bychom tu pak byli navěky v totálním oslabení, i když jsem si vlastně nebyl moc jistý tím, proč hledá další lidi. Měl jsem pocit, že takhle to funguje skvěle. Možná jsem se ale jen moc zajímal pouze o moje články.

„Nebudu překážet," přikývl jsem chápavě a pomalu se zvedl ze sedačky.

„Hlavně nezapomeň odemknout. Tohle by bylo asi dost zajímavé vysvětlovat," zasmál se potěšeně. S úsměvem jsem pokýval hlavou a došel odemknout. Těšilo mě, že mi to celé vysvětlil. Cítil bych se dost mizerně, kdybych vážně zůstal u té představy, že je ze mě zoufalý. „A nepřekážel bys. Jen jsem tě na to upozornil. Na záchod a pro kávu pořád můžeš," zabroukal a se zájmem mě sledoval.

„To je od Vás ale velice šlechetné," zamrkal jsem a chytl madlo mého cestovního kufru. Pořád jsem nevěděl, jestli mu tady tykat nebo vykat. On to měl lehčí. Nebude vypadat tak stupidně, až se před někým přeřekne.

„Jsem už dobrá duše, co naděláš," zasmál se odlehčeně a líně se protáhl. „Jdi už, proboha! Nemůžeš tu postávat takhle celé dopoledne," zamručel o něco vážněji. Normálně bych ho za tuhle hloupou poznámku proklínal, ale tentokrát mě alespoň donutila k pohybu. Dovolil jsem si alespoň odmítavě zaskučet, než jsem zapadl k sobě do kanceláře. Možná bude prima ho časem pokoušet. Byl jsem zvědavý, jaký nakonec bude. Nevěřil jsem tomu, že tohle je konečná verze jeho osobnosti. Něco přede mnou ještě určitě schovával. Byl jsem si tím téměř jistý. Už jen ten obrat během předvčerejška a dneška. Bylo to šílené. Ale moc pěkně šílené, to ano.

S potupným úsměvem jsem vyhrabal z tašky notebook a položil ho na téměř prázdný stůl. Kromě pár zbytečných papírů a propisek tu taky teď bylo poměrně dost popsaných listů a jeden malý, růžový papírek úplně navrchu. Písmo mého šéfa už jsem poznal bez problémů. Nechápal jsem, proč mi obsah vzkazu nemohl ještě před chvilkou říct. Bylo by to přeci pro nás oba lehčí. Zapnul jsem pracovní notebook a naklonil hlavu, abych text dokázal přečíst. Byl jsem až příliš líný na to, abych papírek normálně otočil.

Nebudeš z toho mít radost a slibuju Ti, že tohle jsou úplně poslední práce, kterou za kluky musíš dotáhnout. Měl jsem je prohlédnout dřív. Zkusím k nám vybrat někoho schopnějšího. Večer ti to nějak vykompenzuju. Pokud budeš chtít. A nemysli na zvrhlosti. Jen se ti chci odvděčit.

Zasmál jsem se.

Opravdu hlasitě, upřímně jsem se nad tím zasmál. Připadalo mi to milé. Vlastně jako snad všechny ty vzkazy od něj. Už jsem asi chápal, proč tolik usiloval o mě. Pokud by si totiž někoho hledal přes internet, působil by přes zprávy víc jak ztracené štěně než vyrovnaný dominant.

Se smíchem jsem odlepil papírek od ostatních potištěných a přilepil ho na druhou stranu stolu. Tohle by mi mohlo pro dnešek trochu zlepšovat náladu. Chtěl jsem vymyslet něco, co ho překvapí a mně zároveň udělá radost. Něco nevinného, ale zároveň provokatérského. Nad tím jsem ale mohl přemýšlet až později. Automaticky jsem si skopnul boty, sedl si do tureckého sedu a pustil se do opravování článků. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou.

Pak už budu mít čas jen na vymýšlení.

Musím ho zaskočit. Prostě musím. Nějakým zázrakem.