Forbidden temptation (cz)

Chapter 25✔️

~Natalia~

     Dneska má přiletět Nat. Neuvěřitelně moc se na ní těším. Asi bych nevěřila, že mi William dovolí ji pozvat tak brzo. Přeci jen jsou to dva týdny od doby, co jsem znovu tady. Poslední tři dny mi není nejlíp. Ale to se automaticky spraví. Tohle mám pořád, ale trvá to vždy jen dva dny. Ale tak co.

První týden, co jsem se sem vrátila, byl skvělý. Nevěřím, že to říkám, ale ano, byl. William se mi strašně moc věnoval. Jenže ten druhý už to bylo horší. Celý týden byl zalezlý v pracovně a stále něco řešil. Jediné co jsem postřehla bylo, když ke mně v noci přišel. Jenže, jakmile jsem se ráno probudila, už tam nebyl.
Samozřejmě mu to nezazlívám. Chápu má práci. Ale i tak mi to bylo líto. Nechápu, že to přiznávám...

Konečně nastal ten čas, kdy jedeme pro Natalii na letiště.
Stojíme před letištěm a čekáme až Natalie vyjde.
V tom se na mě otočí jeden z Williamových mužů.
Ano, teď se mnou chodí všude. „Slečno, není to ona?" Poukazoval na vyšší blondýnku s dokonalým tělem. Jo, tak to ona je. Kývla jsem. „Ano, je to ona."
Kývl mi nazpět a šel pro její kufr, který táhla za sebou. „Paneeeee bože! Jsem tady!" Zakřičela na mě a objala mě. „Konečně. Byla tady strašná nuda."
Obě jsme se zasmály. „Ani se nedivím. Dám ti to tu do latě. Neboj se." Bojím. Promiň, ale upřímně se bojím. „Mám se bát?"
„Ne, nemusíš. Na tobě měnit nic nebudeme."
Zrovna k nám přišel "můj" bodyguard. „Slečno Whiteová, nechci Vás rušit, ale měli bychom jet zase zpátky. Slíbil jsem, že Vás přivezu hned, jak Vaši kamarádku vyzvedneme." Řekl jeho hlubokým hlasem. „Jacku? Mohu se Vás na něco zeptat."
„Ovšem slečno." Dal mi svolení, abych se ptala.
„Nevíte jestli se něco s Williamem neděje? Nebo spíš, nemá teď s někým nějaký 'konflikt'?" Lehkým šeptem jsem se zeptala. „Slečno, to Vám zde nemohu říct." „Takže jinde ano?"
„Měl by Vám to říct sám pan Di Capo. Já na to nemám právo. Jsem pouze Vaše ochranka."
„Nevadí. Ale i tak Vám děkuji." Lehce jsem se usmála. Otevřel nám dveře a my s Nat jsme nastoupily. „No ty vole! To je fáro. Takhle chce žít každý." Zasmála jsem se. „Jo, to asi jo."

Jakmile jsme vystupovali, všimla jsem si Williama, který stál u velkých vchodových dveří. Nevím proč, ale vykouzlilo mi to úsměv na tváři.
I přes to, že vedle mě stál člověk, kterého ještě nezná, nepustil ze mě oči. „Bože můj. Toho si ulovila?! Nechceš mi ho půjčit?" Zašeptala mi u ucha. Zezadu jsem ji bouchla do zad. „Nechci. Navíc, už jsi ho viděla. A přestaň. Máš přeci toho svýho-? Jak se to jmenuje?"
„Jak se to jmenuje?! Děláš si prdel?"
Obě jsme se zasmály. „Jinak, pro tvou informaci, je to Aaron."
„Jacku? Prosím, mohl by jsi Natalii donést kufr nahoru? Děkuji." Požádala jsem Jacka ještě před tím, než jsme vyrazily ke dveřím.
„Jistě slečno."

   Došli jsme k Williamovi a on si mě přitáhl k sobě a políbil. „Williame? Tohle je Natalia.
Natalie tohle je William." Představila jsem je, jakmile jsme se od sebe odtáhli.
„Ahoj." Řekla lehce stydlivě Naty. A jo, to není špatná přezdívka. Nedivím se, že Williama pozdravila stydlivě.
Je vidět, že William nemá nejlepší náladu.
William na její pozdrav jen kývl. Co mu dopredele pořád je. 'Musíme si promluvit'... řekla jsem si v hlavě.
Ale i tak mě William stále držel kolem pasu. „Pojď, jdeme." Vyvlíkla jsem se z Williamova sevření a vzala Natalii za ruku. Při odchodu jsem se na něj už nepodívala.

„No ty vole! To je barák. Ne, tohle není barák tohle je vila. Ne, sakra, tomuhle se nevyrovná ani vila! Tohle je rovnou palác! Tady chci taky žít! Bože! Nemohla bych tu být víc, jak dva týdny?" Cestou do jejího pokoje nepřestala mluvit o ničem jiném, než jak obrovské a nádherné to tady je. „Hele a co je to s tím tvým Williamem?" Taky se toho všimla? „Má teď moc práce... a není to můj William."
Chápavě přikývla. „Omlouvám se ti za to jeho chování."
„V klidu." Mávla nad tím rukou.
Vstoupily jsme do pokoje, který teď bude nějakou dobu její. „Tak? Vybrala jsem ho já... ze všech ostatních se mi pro tebe zdál nejlepší."
„Je skvělej. Vážně." Usmívala se. „Naty? Jinak, kufr máš tady. A šatnu tam. Koupelna tam. A to je asi vše." Postupně jsem ukazovala, kde co má.
„Děkuju." Rozhlížela se po celém pokoji.
„Za co prosím tě? Ale počkej chvilku. Musím se jít na něco zeptat. Pak tě tady provedu."
„Počkej! A kde máš pokoj ty? Nebo s Williamem? A ne, nemusíš mi tady vysvětlovat, kam jdeš. Nejsem blbá." Mrkla na mě. Klasická Nat. „Ty ale jsi blbá. Jinak pokoj MÁM na konci téhle chodby dveře nalevo."