Forbidden temptation (cz)

Chapter 13✔️

   ~Poslední den-

Ráno mě probudil mobil, který vyzváněl hned vedle mé hlavy. Jakmile se mobil ocitl u mé hlavy, byl slyšet řev. Jak jinak Sendrson. „Kde jste?! Už dva dny o Vás nic nevím! Jak si to jako představujete?"
„Omlouvám se, ale myslím, že dohoda zněla tak, že už na žádnou schůzi s Vámi nemusím." Ironicky se zasmál. „To sice ne, ale nezvedáte mobil. Nevím jestli žijete nebo ne. Navíc jste tu se mnou. Takže bych o Vás něco vědět měl."
„Jak jsem už říkala. Omlouvám se Vám."
„Dobře. Jinak, přijedete na snídani?" Nasadil milý hlas. Ha, kretén.
„Ano, převléknu se a přijdu."
Tenhle chlap mě jednou zabije. Jsem si na sto procent jistá, že mám pravdu. Vážně.
Ale tak alespoň mě někdo dokázal dostat z postele. Moje nohy směřovaly do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a lehce namalovala. Jelikož dneska nebylo úplně nádherně, bylo zataženo a lehce profukoval vítr, mohla jsem si dovolit vzít si černé šaty s dlouhým rukávem.

    Vešla jsem do "jídelny", nebo restaurace? Fakt nevím, jak se tomu říká. No to je jedno. A šla si sednout k Sendrsonovi a Clarise. Jo, jenže abych si k nim mohla sednout, musela bych vědět, kde sedí. A to já nemám nejmenší tušení.
Stejně nechápu proč s ním Clarisa pořád snídá. Vždyť je to nevrlej dědek.
Když jsem konečně uviděla, kde sedí, šla jsem za nimi a sedla si.
„Dobré ráno pane Sendrsone. Ahoj Clar."
„No konečně slečno Whiteová. Už jsem si myslel, že znovu nedorazíte." Protočila jsem panenkami. Popravdě doufám, že to neviděl.
To by byly zase kecy.
„Ahoj Char." Pozdravila mě Clar.
K jídlu jsem si dala toast s máslem a šunkou. Jednoduché...

   Jelikož byl poslední den, rozhodly jsme se jít s Clar do města. Sice nechápu co si chce zase kupovat, ale její volba. Navíc si myslím, že těm kteří jí to prodají, to už vůbec nevadí. K čemu se musím přiznat je, že jsem nakonec neodolala a koupila si novou sukni. Ale jen sukni. To je rozhodně lepší než Clar.

   Kvůli tomu, že Clar měla několik tašek, rozhodly jsme se jít do hotelu, a tam věci odložit.
Hned, jak tahle věc byla hotová, vyrazily jsme na jídlo.

Restaurace byla přímo k prasknutí, ale přes to se tu nacházel stůl pro dvě osoby. Jupí. Konečně máme na něco štěstí. Posadily jsme se. Jenže než se k nám vůbec číšník dostal, byl čas svačiny. Ale ne, zas tak hrozné to nebylo. Ale i tak. „Tak dámy, co si budete přát?" Ten hlas mi byl povědomý. Hned, jak jsem na číšníka otočila hlavu, bylo mi jasné proč. V této restauraci jsme totiž byli s Williamem. Ten číšník byl ten, který nás obsluhoval. „Jé, paní Di Capo." Clar se na něj nechápavě podívala. Pak přemístila svůj pohled na mě. „Aa, to jste zase Vy." Zasmála jsem se. „Ne, omlouvám se Vám. Jenže Vám by to vážně s panem Di Capo slušelo. Ale teď ne. Takže co si budete přát?"
„Já prosím vodu a tu směs z mořských plodů." Číšník kývl a vše si zapsal. Clar si dala to samé. Takže číšník mohl odešel. To, ale neměl dělat. Protože Clar už čekala, co jí řeknu. „No. Tak já čekám." Zachovala vážnou tvář. Bylo to vtipné. „Děláš si prdel?! Sakra Charlotte mluv. Proč ti řekl paní Di Capo?! To je ten chlap z toho večera? Jak jsem vás viděla? Jak ti sahal na prdel a zkoumal ústní dutinu?" Nejhorší na tom co řekla bylo, že to skoro zakřičela. „Pane bože Clariso! Mlč. Nebo buď alespoň trošku tišší."
„Budu, ale řekni mi co je to zač." Pousmála jsem se.
„Co je to zač?" Řekla jsem a znovu se musela zasmát. „Bože ty jsi skvělá! Fajn. Řeknu ti to." Udělala vítězný úsměv. „Ten náš pan Di Capo. No to je chlap, do kterýho jsem narazila tehdy v tom vestibulu. Ten první den." Zakývala hlavou na náznak 'ano'.
„No, jenže od té doby jsme se viděli ještě jednou a dva dny po sobě...
V ten večer co jsi nás viděla, jsme se chystali právě do této restaurace. No, jenže jsi viděla to co jsi viděla. Ten večer jsme šli sem. Ten číšník si myslel, že jsme manželé, a tak mi řekl paní Di Capo."
V tom mě Clarisa zastavila.
„Počkej, počkej, počkej." „No? Já čekám."
„Ne, prostě mě poslouchej. Chci se na něco zeptat. Jak se teda ten Di Capo jmenuje křestním.?"
„William Di Capo. Je jeho celé jméno."
„Oo, William Di Capo. No... pěkný jméno. Jak se jmenuje jeho táta?" Vyvalila jsem na ni oči.
„Co?! Proč? Já nevím jak se jmenoval."
„Jmenoval? On? On je...?"
„Hm... je. Ale vše by jsi pochopila. Teda kdybych ti to mohla říct." „Co? Co by jsi mi mohla říct."
„Ja nemůžu. Nevím jestli to můžeš vědět. Promiň."
Číšník nám přinesl jídlo. „Tak tady to je paní Di Capo a slečno. Nechte si chutnat."
Pověděl a usmál se. „Děkujeme."

„Clar?" Podívala se na mě. „Jo?"
„Hele, víš jak jsme včera říkaly, že bychom mohli zajít k tomu moři?" „Jo, vím."
„Chápu, že není nejlíp, ale i tak. Nechceš tam zajít? Přeci jen máme poslední den. Teda jsou už čtyři odpoledne, ale i tak..." To je neuvěřitelný v tý restauraci jsme byly čtyři hodiny?
„Zajdeme tam. Musíme." Odvětila.

Cestou k moři jsem jí dopověděla celý zážitek s Williamem. Jak jsme přišly k moři, podívala jsem se na čas. Bylo půl sedmé. Ano, půl sedmé, jelikož jsme se stavily ještě na zmrzlině a šly na trošku vzdálenou pláž. V tom Clar znovu spustila. „Počkej, takže ty jsi skutečně omdlela?"
Zasmála se. „Jo. Představ si to. Já nevím jak, ale prostě se to stalo no. Hej a nesm-." Větu jsem ani nedořekla, protože mluvit o někom takhle, když ho vidíte a po jeho boku je nějaká blondýna, není nejhezčí pocit. „Char? Char co se děje?" Neuvědomovala jsem si to, ale i tak mi stékala slza. Proč? To já sama nevím. Vždyť mezi námi nic není. To já jsem to všechno utla. „Charlotte! Sakra!" Clar na mě zařvala a to vzbudilo Williamovu pozornost. Takže když se na nás podíval, z jeho pohledu jsem mohla usoudit, že je velmi překvapený. Té blondýně se už vůbec nevěnoval a koukal jen na mě. „Clar? Promiň, ale udělalo se mi nějak špatně. Nemohly- nemohly bychom už jít. Prosím?" Clar se na mě starostlivě podívala. „Jsi v pořádku? Char? Co se děje? Vždyť jsi byla v pořádku." „Ne, ne jen - hlava."
„Jen tak čirou náhodou? Nemá to něco společného s tou blondýnou a Williamem?" „Ty, ty jsi je poznala?"
„Char... v klidu, však se vůbec neznáte. Může to být jen nějaká blbá holka." V tom ho ta blondýna políbila. „Jdeme!" Slzy jsem potlačit vážně nemohla. Nevím, co se to se mnou děje. Takhle jsem si tedy poslední den vážně nepředstavovala. Ozval se ten hlas. „Charlotte! Stůj! Sakra!" Clar se začala zastavovat.
„Ne, nezastavuj se. Jdeme. Dělej!" Ale ona stejně zastavila. Dohnal nás. Chytl mě za ruku a očividně nehodlal pustit. „Doprdele, řekl jsem stůj!" Zařval na mě. „Jenže já zrovna Vás nehodlám poslouchat! Nechte mě na pokoji!" Snažit se vymanit z jeho sevření jednoho unaví. Jenže tím jsem si zavinila jeho silnější sevření. „Nech toho. Vysvětlím ti to."
„Mně?! Já nic vysvětlovat nechci.! Je to Váš život. Vy si dělejte co chcete, ale mě nechtě na pokoji. Hlavně už se ke mně nikdy, připomínám nikdy nepřibližujte.!"
„To máš blbý sakra, protože tobě hrozí nebezpečí! Musíš odletět se mnou."
„Děláte si prdel? Tak to ne nikdy! Nemůžu odletět s někým, kdo se tady líbá s nějakou - nevím čím. Navíc Vám ani trošku nevěřím. Už ne. Jak se tady jen tak můžete líbat a touhle, a teď mi jen tak říct, že s Vámi mám odletět na/do nevím čeho!"
„Na Sicílii." Vyvalila jsem na něj oči.
„Je mi naprosto u prdele kam. Nikam s Vámi neletím." Povolil stisk. Využila jsem situace a vymanila se z jeho sevření.
A rychle utekla..

Už ho nikdy nechci vidět.

A víte co? Já už sem nebudu nic psát. Stejně není co...😂

Korekce:✔️