The day i met you

The day we last met: 42. Vracíme se

THE DAY WE LAST MET
3. Část příběhu

„Mauve, podepíšeš se mi, prosím?" Přiběhla za mnou jedna fanynka, když jsem šla v Brně po náměstí. Usmála jsem se na ni, vzala si papír a tužku, kterou mi nabízela a podepsala se ji. „Děkuju, mužů ještě fotku?" „Jasně," kývla jsem. Vyfotila jsem se s ní a ona následně s poděkováním odběhla. „Kdy pojedeš domů?" Zeptala se mě Lora, má sestra, když jsem doběhla do kavárny, kde jsme měly sraz. „Zítra ráno, Mia chce jít večer totiž na koncert, nevim na koho, ale slíbila jsem ji, že s ní půjdu," „Dobře," oznámila mi a předala mi Nikolu. „Jojo, v pohodě," usmála jsem se na Loru. „Akorát...musím ti něco říct," ozvala jsem se nejistě. Pohledem mě pobídla, abych pokračovala. „Chtěla bych být doma dýl," „Jak dlouho?" „Přemýšlela jsem, že tam zůstanu napořád," usmála jsem se. „Chceš mu to konečně říct?" Zeptala se překvapeně. „O tom jsme ještě nepřemýšlela," přiznala jsem. Vyřešily jsme se Lorou pár věcí, ale já musela brzo do svého bytu, abych si sbalila kufry na zítřek.

„Emo!" Skočila mi do náruče moje mladší sestra Mia, když jsem dorazila do svého rodného města. „Čauky," Zasmála jsem se přidušeně, protože mě umačkávala v objetí. „Musíme se připravit na ten koncert!" Jásala. „Máme ještě dvě hoďky tak klid. Na koho vůbec jdeme?" „Na Artica!" Vyjekla. Totálně jsem ztuhla. „Em?" Oslovila mě nejistě, když uviděla mou reakci. „Eee-no, jo, já nevim jestli budu moct," koktala jsem. „Co se děje? Vždyť jsi souhlasila," zesmutněla. No jo, souhlasila, ale to jsem ještě nevěděla, že půjdeme na koncert někoho, koho znám osobně. „Ty moc dobře víš, co se děje," vyčítavě jsem se na ni koukla. Udělala na mě psí kukadla, tak a jsem v prdeli. „Jo! Vždyť tam pujdem," Zamrčela jsem.

„Kdyby něco volej!" Křikla jsem na Lukáše, jež hlídal mou dceru. „Neboj," usmál se. Lukáš je přítel Mii, je skvělej kluk.

Na sebe jsem hodila černé roztrhané džíny, pod kterými mám síťované punčochy, černé podpatky na platformě, černé krátké tričko s potiskem. Jediné co na mně bylo jinak barevné než černě, byly moje vlasy. Ty zářily takovou vybledlou růžovou, staro-růžovou? Prostě cukrová vata, zapletená v miliony tenkých copánkách. Myslím, že líp jsem to už popsat nemohla. Mia měla též černé tričko, šedé roztrhané rifle a své kudrnaté vlasy měla v drdolu. Pěšky jsme vyšli směrem ke klubu, kde se měl koncert odehrávat. Už tam bylo celkem dost lidi, ale moje povedená sestra chtěla jít samozřejmě dopředu. Já jsem odmítala tam jít, ale ji to prostě nezajímalo. Začaly první tóny, které jsem znala a na podium vylítl Artic nebo-li Robin. Slušelo mu to. Začal zpívat, mezitím co jeho oči prolítly dav lidí, kterej pod sebou měl, až se naše pohledy střetly. Zajiskřilo mu v očích a vynechal pár slov písničky. Zatřepal hlavou, začal opět zpívat, ale nespouštěl ze mě pohled. Já vím, Robí, změnila jsem se, i tak jsi mě ale poznal. Koncert pokračoval dál do doby, než jsem chtěla fakt utéct. Na podiu se totiž objevil hnědovlásek. Kurvafix, já věděla, že tu bude. Zaslechla jsem první tóny jeho písničky.

(Pusťte si ji nahoře,
Písnička: stein27 - slunečnice)

„Prosím tě řekni mi, co ti můžu dát víc
Než jenom sebe, pole plné slunečnic
Prosím tě řekni mi, co ti můžu dát víc
Když stojím v klubu plném tanečnic
Prosím tě řekni mi, co ti můžu dát víc
Mám otrávené tělo, nejde svlíct
Prosím tě řekni mi, co ti můžu dát víc
Za špínu v krvi dal jsem všechno, nemám nic

Tím, že budu méně vidět
Co? Se budu méně stydět, ey
Co? Otroci noci v moci ďábla
Bezmocní se bránit pokušení
Nemám tušení, proč jsem mistr mučení, ey
Hážu další antidepresiva do vína
Sklony se zabít jsou silnější, když se nikdo nedívá
Nikdo se nedívá, nikdo se nedívá, ne