The day i met you

The day we last met: 44. Tvá dcera

Stála jsem před tou budovou a v náruči měla Nikolku. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila kupředu. Dveře byly otevřené, takže jsem prošla do budovy až ke dveřím, za kterými bylo jejich studio. Otevřela jsem je a spatřila Robina, Ivoše, Dominika, Tadeáše a tu blondýnu. „Čau lidi," usmála jsem se. „Ahoj," objal mě Tadeáš, a pak se zasekl pohledem na malé jako většina lidí v místnosti. „Kdo je tohle?" Zeptal se. Prohlídla jsem si jejich výrazy a řekla: „Nikola, moje dcera," sedla jsem si i s Nikolku v náruči na sedačku vedle Robina a Ivoše, naproti Dominika a blondýny. „Cože?" Vyjekl vedle mě Ivoš. „Tvoje dcera?" Zeptal se pro jistotu. „Jo," uchechtla jsem se. Nikola mi seděla na klíně a zvědavě pozorovala ostatní, až se pohledem střetla s Dominikovým. Zvláštně ho pozorovala, taky déle než ostatní. Dominik se trhavě nadechl. „Tvoje a ještě čí?" Zeptal se opatrně Tadeáš. „Protože má stejný oči jako....," neodpověděl to, místo toho se koukl na Dominika. „Do píče," hlesl. Ostatním to taky došlo.

Bála jsem se reakce Dominika, protože jsem na mysli stále měla jednu naši vzpomínku.

„Ty bys někdy chtěl mít děti?" Zeptala jsem se ho, protože mu to s dětma fakt jde. „Ne," řekl hned. Byla jsem víc než překvapená jeho odpovědí. „Proč ne?" Nechápala jsem. „Nejenže mě děsí, ale představa, že bych to musel furt přebalovat, učit chodit, učit na nočník, učit mluvit, prostě bych ho musel furt učit a to celý život dokud neumřu. Hrozný. Jako s Miou si možná rozumím, ale ona už není zrovna malý děcko. S cizíma si rozumím, ale že bych měl mít svoje? Tak to ani omylem. Navíc by to děcko stálo neskutečný prachy a co kdyby se narodili dvojčata? To bych nezvládl už tuplem. Děsí mě představa, že bych měl být jednou táta," hleděla jsem na něj s otevřenou pusou.

„Nemůže to být jeho děcko!" Vyjekla blondýna a vyskočila na nohy. „Ta malá blbka není jeho! To jen ta děvka chce, aby platil alimenty!" Vykřikla a všichni na ni hleděli s otevřenou pusou. „Vezmeš si ji, prosím, na chvilku?" Usmála jsem se na Ivoše, který si ji vzal do náruče. Stoupla jsem si naproti blondýny, má ruka ji dala polibek. Dala jsem ji facku a ona s hned chytla za tvář. „Nikdo o mí dceři nebude říkat, že je blbka, vždyť má jen rok," Zavrčela jsem. Nevím z čeho byli kluci překvapeni více, jestli z toho že je Dominikova, anebo že jsem dala té blondýně facku. „Ema není žádná děvka," zamračili se na ni tři sudičky. „Líbíš se ji," ušklíbla jsem se na Iva, když jsem uviděla, že mu malá Nikolka ochmatává obličej a mikinu. Jen se usmál a dojatě koukal na Nikolu.

Najednou se Dominik zvedl ze svého místa a mě se bleskurychle rozbušilo srdce. Přešel k Ivošovi, dřepl si k Nikolce a ta se na něj hned zaměřila. Její ledové modré oči se zahleděly do jeho též stejných ledových modrých očí. Nikolka se široce usmála a chtěla se dostat z Ivoše k Dominikovi. Celé jsme to napjatě pozorovali. Dominik splnil její přání, natáhl k ní ruky a vzal si ji do náruče. Objala ho kolem krku, hlavu si položila na jeho rameno. Dominik padl na kolena. Už nedřepěl, už klečel na kolenách. Dominik měl lesklé oči od slz. Zavřel je a užíval si objetí se svou dcerou. Tuhle reakci jsem nečekala. I mě samotnou to dohnalo k slzám. Zhluboka jsem se nadechla a přešla k nim. Klekla jsem si a natáhla ruky, jakože si už vezmu Nikolu. Dominik ke mně zvedl své skleněné oči a ten pohled mi doslova vyrazil dech. „Ještě chvilku mi ji nech," zachraptěl a já se zmohla jen na souhlasné kývnutí. 

Blondýna, která se že prý jmenuje Linda, radši odešla. Nezvládala mou a Nikčinu přítomnost, taky jsem ale na ni viděla, že tu nechce se mnou nechat Dominika. Dominik ji nevěnoval pozornost. Oči měl jen pro Nikolu jako tři sudičky. Nakonec ale opravdu odešla, protože to silně nedávala.

„Je skvělá," usmál se na mě Robin. „Já vím," ušklíbla jsem se. „Mami!" Uslyšela jsem Nikolu, která se na mě koukala. „Copak zlatíčko?" Usmála jsem se, což ji přimělo též k úsměvu. „Už umí mluvit?" Dominik zněl překvapeně. „Zatím říká jen slovo mami," oznámila jsem mu. „A umí chodit?" Zeptal se Tadeáš. „Ne, ale už se pomaličku učí," pousmála jsem se.

„Proč jsi nezavolala, anebo nenapsala? Pomohl bych ti se vším i v těhotenství," koukl se na mě Dominik. „Byla a jsem pořád naštvaná. Ještě nedávno jsem ani nevěděla, ještě to řeknu, že máš dceru," odpověděla jsem mu a on už radši nic neříkal.