Naděje ||Dramione, FF ✅

Kapitola první a poslední

Letošní zima byla velice krutá. Byl šílený mráz a slunce bylo neustále schované za velkými tmavými mraky. Nepřirozeně tiché ulice Londýna zahalila hustá, šedá mlha. Byl téměř konec prosince, což znamenalo, že se všude začaly objevovat sváteční dekorace. Chybělo jim však kouzlo, jiskra, radost. I se všemi těmi dekoracemi svět vypadal, jako by truchlil nebo možná dokonce i umíral. Možná obojí.

Hermiona Grangerová milovala Vánoce. Milovala zdobení vánočního stromku nebo pečení cukroví. Milovala vůni horké čokolády, kterou jí vždy připravovala její máma. Milovala otevírání dárků a vždy se těšila, že dostane nějakou novou knihu. Vždy byla počas vánočních svátků plná radosti a energie. To však bylo pryč. Nyní jediné, na co se soustředila bylo, přežít další den a sledovat, jak s ní přežívají i ti, které milovala. Předpokládala, že válka bude mít na lidi takový dopad.

Válka. Dodnes si pamatuje bojovný výkřik Harryho, jiskru odhodlání v jeho očích smíšenou se zábleskem pomsty a nevýslovné síly. Pamatuje si křik Smrtijedů, kteří utíkali a nebo umírali. Pamatuje si mrazivý výkřik Voldemorta, když ho zasáhlo červené světlo z hůlky Vyvoleného. Pamatuje si, jak s Ronem přispěchali k Harrymu, který se zhroutil úlevou a vyčerpáním. Voldemort byl mrtvý. Byl to osvobozující pocit. Bylo po všem.

Nebo si to aspoň mysleli.

Valka neskončila. Většina Smrtijedů, kterým se podařilo uniknout se rozhodli jejich pána pomstít. Podařilo se jim řady přívrženců zla rozšířit. Každý den jich přibývalo víc a víc. Samozřejmě, že spoustu z nich bylo pod kletbou Imperius. Každý den jich přibývali desítky a Smrtijedi vyčkávali. Vyčkávali na správnou chvíli, kdy budou moct udeřit a dokončit to, co Pán zla započal.

Vzniklá armáda Smrtijedů měla nového vůdce. Nebo vlastně vůdkyni. A tou byla šílená Bellatrix Lestrangerová, která se po padnutí Voldemorta zdála být ještě šílenější, než kdy dřív.

Bradavice byli opět dobyty. Ministerstvo bylo znovu pod vládou Smrtijedů. Sotva se všichni stihli vzpamatovat z předchozí války, začala válka nová. A byla mnohem horší, než ta předchozí.

Šest měsíců žili každý den ve strachu. Všichni byli vyčerpaní a slabý. Každým dnem jim docházeli síly a nikdo z nich nevěděl, jak dlouho to ještě dokážou vydržet. Každou noc usínali s přáním, aby to všechno byl jen zlý sen. Každé ráno však přicházelo jen zklamání.

Fénixův řád, všichni ti, kteří bojovali za dobro se rozdělili do několika skupin a byli schovaní v různých úkrytech. Nikde se ale necítili v bezpečí i přesto, že úkryty byli pod ochrannými kouzly, jelikož se občas Smrtijedům podařilo je prolomit. Taky se neustále museli stěhovat, jelikož po nich Smrtijedi samozřejmě pátrali. Stěhovali se vždy po týdnu. Bylo to však velmi složité, protože přívrženci zla byli snad všude a hlídkovali. Navíc, žádná ze skupin Řádu nevěděla, kde se ty další skupiny nachází. To pro případ, že by někoho z nich zajali a ten dotyčný tak nemohl prozradit polohu ostatních skupin a ani nahlédnutí do vzpomínek by jim nepomohlo, protože skupina, ze které by zajatec byl, by už byla dávno někde jinde.

Každý první den v měsíci byla velká porada, které se účastnili pouze vůdci skupin. Vůdci se vždy kontaktovali pomocí speciálně začarovaných pergamenů, díky kterým se domluvili na místě, kde se porada měla konat. Začarované pergameny byli nápadem Hermiony, která se nechala inspirovat deníkem Toma Raddlea. 

Šest měsíců neustále vyráželi na průzkumy a vymýšleli různé strategie, jak Smrtijedy porazit a hledali něco, co by je dovedlo k Bellatrix, aby se jí mohli jednou provždy zbavit. Jenže i Smrtijedi měli své úkryty, po kterých Fénixův řád pátral a také se neustále stěhovali. Členové Řadu si totiž mysleli, že se jim podaří najít cokoliv, co by jim mohlo pomoci. Přívrženci zla však nebyli tak hloupý, jak se zdálo. Všechny stopy po sobě důkladně zahladili. Někdy si z nich dokonce utahovaly a tak se několikrát stalo, že Řád našel falešné plány, které tam Smrtijedi nechali.