Until Dawn: Totemy minulosti

ČÁST 1, KAPITOLA 4 1/2: Den před odjezdem

Osudný víkend se pomalu blížil, co blázním? Zítra je náš osudný pátek, hned po škole vyrážíme na vlak a následný autobus do Blackwoodu. Jsem tak nervózní.

Den ve škole jsem vůbec nevnímala, byla jsem jako zaseklá v myšlenkách. Minulost rodičů mám téměř na dosah ruky. Felix už má všechno potřebné na chatu, ví kde je při nejhorším generátor, kdyby nejela elektrika.

„Am, ahoj," pozdraví mě Felix u mé skříňky, kde jsem si brala sešit na španělštinu. Dneska jsme se neviděli, protože ve čtvrtky máme úplně jiné skupiny. Tělocvik máme jinou skupinu, angličtinu taktéž a teď máme volitelný jazyk, ten máme už spolu.

„Jo, ahoj," řeknu, jsem pořád ztracená v myšlenkách.

„Děje se něco?" opře se o vedlejší skříňku, chodba je prázdná, protože je teď velká přestávka a lidi teď v zimě tráví čas ve třídách, než na chodbách nebo na školní zahradě.

„Ne, neměj strach, jsem v pohodě," nahodím úsměv. Zamknu za sebou skříňku a taktéž se o ní opřu.

„Víš, Am, dlouho ti chci něco říct," stoupne si přede mě. „Chci ti to říct, než bude pozdě a navíc zítra jedem na tu chatu, takže bych rád se tě na něco zeptal," jednu svou ruku opře hned vedle mé hlavy, dobře jsem rudá, chce mě pozvat na rande? Jsem malá a on tak o dvě hlavy vyšší.

„Washingtone, dej ruce pryč od mé sestry!" ozve se prázdnou chodbou Ash. Dojde naštvaně k nám a Felixe odstrčí.

„Ashi, nic se nestalo," kouknu nechápavě na svého bratra, stoupnu si mezi něj a Felixe.

„Am, já tě mám za úkol chránit, jsi má mladší sestra, jdeme," ruku mi položí na záda a otočí mě od Felixe. „Jdeme na španělštinu," řekne naštvaně směrem k Felixovi.

Cestou chodbou jsme spolu nepromluvili, učebnu španělštiny jsme měli přes celou školu a v nejvyšším patře.

„Am, jsi na mě naštvaná?" řekne, když jsme šli už po schodech nahoru.

„Já to jen nechápu, nic špatného neudělal, nechápu, co proti Felixovi máš, je to můj nejlepší kámoš," nechápavě na něj kouknu.

Pak jsme opět mlčeli. Na španělštinu vždycky sedím v zadní lavici vlevo, většinou se mnou sedí Felix, ale tentokrát si místo vzal Ash. Ten den jsme měli ještě matiku a dějepis, s Ashem jsem nepromluvila. Poslední hodina odbila a já tímto tento den skončila, Ash má ještě jednu hodinu doučování z matematiky.

Odemkla jsem si svou skříňku a dala zpátky učebnice a vytáhla si kabát, který jsem si dala na mikinu a zapnula jsem si ji. Místo přezůvek jsem si nazula kozačky a s batohem na zádech opustila školu.

„Amy," ozve se Riley, to blonďaté pako. Zamávám na něj.

„Ahoj, dneska jsme se neviděli," dojdu k němu, docela venku mrzne.

„Chceš hodit domů? Zajdeme k nám a půjčím si auto táty," asi si všimne mého klepání. Chvíli jsme přemýšlela co říct.

„Musím...," řeknu protáhle. „Musím jít koupit květiny a jít na hřbitov, zítra už nebude čas," sklopím zrak, Riley mě obejme, nikdy mě neobjímal, co to do něj vjelo?

„Já bych měl jít taky, za mámou," řekne, když se odtáhne z objetí.

„Poprvé tě vidím vyjadřovat jiné emoce, než jen ‚Hej kočko,'," oba se uchechtneme. Tak jsme vyrazili do květinářství, koupila jsem jako vždycky dvě černé růže, jednu mámě a druhou sestře.