Kuchny

Králíčci

„Je mrtvý už několik hodin." Alena v rukou drží drobnou mrtvolku. Krátké uši, tlapky s měkkými drápky a zavřená očička. Králíček.

„Proč umřel?", ptá se hubený chlapeček. Dívá se na to neštěstí v ženiných dlaních. Ví, že by se mu měl hnusit, ale nedokáže od toho maličkého černého tělíčka odtrhnout pohled.

„To nevím. Asi zabloudil z hnízda a umrznul." Nebo ho matka z toho hnízda vyhodila. Ale to chlapečkovi říkat nebude.

„Můžu?", jeho tenký hlásek. Alena pokývá a ruku stáhne níž. Chlapeček si bere mrtvolku z jejích dlaní. Jak je maličká, maličká a tuhá a studená, navěky zafixovaná v jedné podobě. Králíček. Miminko.

„Hodíme ho do ohně." Alena kontroluje stav vody. Jistě, musí rozbít tlustou vrstvu ledu a pak vodu dolít. Pokud samice nebude mít dlouho přístup k vodě, ztratí mléko a děťátka pojdou hlady. Chuďátka.

„Neuděláme mu raději hrobeček?", navrhne hubený chlapeček, stále se dívá na ten kus těla, který mu spočívá v dlaních.

„Ne. Stejně bychom v téhle klemdře nic nevykopali, zem je tuhá jako kámen." Ještě doplnit seno, ječmene je už jen trochu. Ať už tahle zima skončí. „Nandej si zase rukavice, ať ti nezmrznou prsty."

„Hm," odtuší trochu nepřítomně chlapeček. Jaké má krásné kudrnaté vlásky. Když ho Alena poprvé viděla, myslela si, že je to holčička. Její holčička.

Teď dítě neví, kam s mrtvolkou. Chce si nandat palčákové rukavice, ale nemá králíčka kam odložit. Možná ho ani nechce odložit. Je mu líto nechávat takového drobečka o samotě. Nakonec ho předá do Aleniných rukou, které jsou tak plné mozolů, že rukavice nepotřebují. Nechce ho předat, vždyť ho přeci spálí. Ale budiž.

„Neměl bys už být doma?", ptá se žena. Dívá se, jak si hubený chlapeček trochu neobratně natahuje příliš velké rukavice. Jak má malé ručičky, tenké prstíky a zápěstí takové, že by je mohla obejmout palcem a ukazováčkem.

„Nevím. Ale ještě se mi domů nechce." Řekne chlapeček. Má vysoký hlásek, ale přeci jen hlubší, než jaký měla její holčička.

„Pomůžeš mi nakrmit drůbež?" Alena dítěti podává kyblík s pšenicí, dítě ho objímá, kyblík je v jeho ručkách tak veliký. Sama žena bere do rukou konev s teplou vodou. Spolu jdou nejdříve ke slepičkám, které se krčí pod kurníkem, kde není vrstva sněhu, čepýří se a mrznou. Potom nasypají kachničkám. Hloupí ptáci se ve sněhu vrtoší jako ve vodě, třepetají ocásky a plochými zobáky probírají napadané vločky. Chlapeček je pozoruje se zájmem a tak se u nich chvíli zdrží. Aleně je zima, hlavně na tvářích, které už nezakrývá pletená šála. Ale slyšet chlapečkům smích a vidět jeho oči. Ano, připomíná ji její holčičku. Její usměvavou tvářičku. Jak byla krásná.

„Chceš jít chvíli nahoru?" navrhne nedbale. Nechce znít moc dychtivě, ne, to nechce. Ale oběma je zima a když jim uvaří šálek teplého čaje, budou si ještě chvíli povídat. To bude hezké. Nostalgické, ale hezké. Možná je nostalgie vše, čeho se ještě dočká. Tak to přeci nesmí skončit.

„Tak jo." Souhlasí chlapeček a Aleně z úst vyjde obláček páry. Ještě pár momentů pozorují kachničky. Pak se chlapeček otřese „Brr. Je opravdu hrozně moc zima."

„To je, takovou zimu nepamatuju."

„Půjdeme na ten čaj?"

„Pojďme."

Jdou vedle sebe. Shrbená žena a malý, hubený klučík. Kráčí spolu vyhrabanou cestičkou, kolem chléva a ke schodům, které vedou do světnice. Málo vybavené, jen malá postel a komoda s umyvadlem, k tomu kamna a vedle nich proutěný koš a vyskládané dřevo. Takové prázdno. Je tu snad aspoň dost dřeva na noc. Zítra bude muset Alena nanosit nové. Pomůže ji chlapeček?

Alena do kamen přikládá dvě polínka, ať se žhavé uhlíky trochu nažerou.

„Skočíš pro konvici a čaj? Je támhle." Ukáže. Chlapeček se otočí ukazovaným směrem, zády k ní.

Alena do kamen hází drobné tělíčko králíčka, které vytáhla z kapsy. Za ním ještě nacpe modré dětské šatičky. Oheň se o ně postará. A tak to má být.

Čaj, který si na kamnech společně uvaří a který upíjejí z plechových hrnečků, o které si zároveň ohřívají ruce, chutná po malinách. Možná, kdyby ho chlapec upíjel pomaleji, nespálil by si jazyk. Svůj malinký jazyk. Aleně bleskne myšlenka, jestli by mu ho neměla pofoukat, když se rozkašle. Jeho malé hubené tělíčko sebou škube a Alena se na něj dívá. Je přibližně stejně vysoký, jako její holčička.

„Nepřijde ti smutné, když takhle malí tvorové umírají?" chlapeček se dívá na žhavá kamna.

„Samozřejmě, že přijde." Odpoví Alena a nepříjemně se zavrtí.

„Myslíš, že se všechna mrtvá děťátka dostanou do nebe?", chlapeček znovu nedočkavě usrkává čaje. Žena chvíli neodpovídá. Dostanou? Co mu má říct, aby byl spokojený? Jak to má vědět? Věděla pevně jen jedno. Ona se do nebe nedostane.

„Myslím, že ano. Protože ještě nestačili nic napáchat." Ale teď mrtvý králíček hoří. Hoří v kamnech a oni dva se hřejí v jeho žáru. Je to krásný žár.

„Hm," odtuší chlapeček. Začíná být unavený, začínají se mu zavírat drobná očka. Dělají se mu mezi hustými řasy drobné škvírky, bojující očička, jako se dělaly její holčičce. Chce se mu spát, Alena to ví, je tu teplo a ten čaj je tak dobrý.

„Možná, že nebe ani neexistuje." Zamumlá hubený chlapeček, hrudník se mu zdvihá nahoru a dolů pomalu, hrozně pomalu. „Jak může být něco po smrti, když smrt je tak studená a tuhá, jako byl ten malý králíček." Chlapečkovi tenké prstíky pomalu pouští prázdný hrneček. Břinkne o dřevěnou podlahu, lehce v tom tichu, v tom hlubokém tichu, co doprovází jen praskání v kamnech.

Alena hrnek nechá spadnout. Nevšímá si, že se kutálí pryč. Dívá se na hubeného chlapečka, jak vypadá klidně, kulatá hlavička, pořád ještě prokřehlé prsty, zavřená očička. Její králíček. Bere ho do náručí. Opatrně, nechce mu přeci ublížit. Chce si ho jen pochovat, cítit jeho křehké tělíčko ve svých prací strhaných dlaních, držet tu mizivou váhu. Tak, jako chovala svou holčičku.

Oheň v kamnech už dlouho doplápolává a okolo je tma, sedí v ní Alena a v náručí chová chlapečka.

Je mrtvý už několik hodin.