Kuchny

O oškubávání kuřátek - emotivní část příběhu

(toto je jedno brdo a nebudu si to po sobě číst, čau a nevím, co je to maturita z češtiny)

Je tmavo, to tak občas bývá, když se chýlí k večeru. Jenom je stále teplo. Nic moc, tohle počasí, tahle situace.

Vroucí voda hrozně pálí, i když má být už vychladlá. Lepí se mi peří, drobné chmýříčko, na prsty, voda se barví do lehce hnědé. Posraní ptáci. Malé, malinké hlavičky a děsně bílé oči, jen tak si jako plavou, jedna z mrtvolek má dlouhý krk tak zkroucený, že vypadá jako bezhlavá. Nepamatuji si, že by mrtvá drůbež vypadala takhle mrtvá. Ptáčátka, vlaštovičky, kuřátka. Malinkatá tělíčka, oči mlhy a místo peří jen řídká směs takových vlásků. Dětské vlásky. Jsou k ničemu, drhnu je prsty a vlásky jdou dobře dolů, jak je mrtvolka rozehřátá od vroucí vody. Jak si tam spolu, ptactvo nevodní, polehávají v lavoru, ze kterého jinak chlemtá vodu pes. Rybičky moje malinké. Pláču jako malý dítě, jenom jako jinak, neslyšně, a jen tak jako pro okamžitý pocit smutku. Je to přeci smutné, když umírají malí ptáčci, křehké bytůstky, takové, které můžete pochovat ve dlani, takové, co můj pes spolkne a ani o tom nebude vědět.

Teče mi nudle, dlouhá pavučina, poletuje a to ani nefouká. Vždy oškubat pár pírek, opláchnout ve studené vodě, ať toho nemám plné dlaně, vzhůru na druhou mrtvolku. Tak lehoulinké, že se jich bojím i jen více dotknout. To si nezasloužily, brahmanky, slepičky s pírky na pařátcích slabých, hrozně moc slabých. Ostře žluté, jinak je peří šedivé, tělo tak jako narůžovělé, mladé, bez tuku, trochu se barví do červena. A hlavička plešatá a ošklivá, klátí se ze strany na stranu tam, kam se zrovna rozhodnu ji naklonit. Šašek, panenka. Moje malinké kuřátko. Věčný spánek, konec zvonec a dobrou noc děti. Není to kruté? Udělat z nich po jejich smrti mlsku pro mojeho psa, olizuje se, klepe, už od té chvíle, co čichnul ke kyblíku. Převaluju v dlani ten kus těla, lehounký, špatně obraný. Možná bych ji měla pohřbít. Vykopat hrobeček v lese, zasypat mazlavou hlínou a uvázat z klacíků a provázku nebo stébel křížek. Tak, jako sem to ptačím mrtvolkám dělala jako malá. Patetické hrobečky ptáčátek. Anebo možná právě sežráním nepřijdou vniveč. Hlouposti, který sou těm kuřátkům, hezky řečeno, stejně ukradené.

Sedím a dívám se na ty dvě oškubanky, jedna vedle druhé. Téměř celistvá tělíčka a jejich hlavy, hlavy mrtvých vlaštoviček, mě straší. Vypadají ještě jako skuteční tvorové, když mají krčky a hlavně ty hlavičky, hlavně ten děsně ale skutečně děsně mrtvý pohled. Jsou jako kuřata v supermarketu, jen mají ještě pořád důkaz toho, že nejsou jenom hmota zapakovaná do bochánku a obalená plastem. A právě proto by si je nikdo nekoupil, to se přeci nevede. Chvíli jen sedím, asi trochu brečím, dívám se na ty miniptáčky, jak vše na nich je prostě hrozně malinké. Žebra, jako párátka mezi zuby, křidélka s pár brky, co se mi nechtěla vytrhávat, kostičky, které mnutím mezi prsty přelomíte na dvě půlky. Vše to udržuje, teď už potrhaná, růžová kůže. Achjo, klepnu prsty psa, ať jim projeví trochu respektu a zbytečně si pokusím utřít hlena.

Pořád odolávám pokušení je prostě zahrabat. Ne, nebudu se dívat na to, jak je pokládám na prkno a stlačuji růžové ostří, jak jim sekám hlavy. Nechci se na to dívat, prostě nechci. Ale především si nechci useknout prsty. Polije mne taková divná vlna rozhodnosti, zatni zuby a řezej. První hlavu, druhou hlavu. Moje malé, malinkaté vlaštovičky. Teď jsou z vás kusy, ničeho, teď už by si vás i lidé koupili. Už nejste živé, už jste ani nežily, už je v pořádku vás jíst. Vypadáte tak stejně. Kuřátka malinká, co se možná přiotrávila, možná měla málo nebo moc vitamínů, možná byla prostě moc slabá. Ty čtyři uřezané pařátky pokládám na zem, nerozhodný obřad, dobrou chuť zubatému chřtánu. Ale hlavy ne. To prostě ne. Vyhodím je do kyblíku s vodou a peřím, hlavně, ať se na ně nemusím koukat, hlavně, ať mi bílé oči táhnou z očí.

Mají překvapivě velký žaludek. Mohutný sval, rozřezávám opatrně a stejně blanku rozříznu. Sloupávám ji prsty po kouskách, je žlutá a mazlavá a překvapivě pružná, šrot uvnitř je slepený a nedotrávený. Moje vlaštovička bez hlavy začíná zapáchat.

Žaludek dostane všetečný pes, střeva vyhazuji. Červánky přilétají do sítě větví lesa, hlásají se rudě, asi někdo umřel. Zlověstné letní období. Z jater vyříznu velikou žluč. A nakonec zalovím prstíky hluboko, nahmatám srdíčko a když to vytáhnu, chce se mi smát. Takhle malé srdíčko? Hrášek, fazolka, menší, než nehet na mém ukaováčku. S tak maličkým srdíčkem přeci ani nemůže nikdo existovat, může? Je to hrozně komické, když do něj říznu. Cítím, že jsem se asi i sama řízla, jak je to svalík maličký. Ach kuřátka kuřátka, opravdu máte všechna takhle malá srdíčka? Já vím, nebylo vám příliš dní, ale takhle drobounká srdíčka? A je to vlastně stejně jedno, vlhký čumák stejně nakonec dorejdí na správné místo, jazyk jako chameleoní nebude mít problém hodit drobek do krku. Stačí jen polknout.

Dobrou noc vlaštovičky.