Směrem.... K mému domu.
Ano, k mému domu.
Nenapadlo mě totiž teď žádné jiné místo, kam bych ji mohl uprostřed noci odnést a mít jistotu že se tam o ní postarají a zároveň dokáží zachovat její identitu v tajnosti.
Skákal jsem uličkami, kolem Eiffelovky, i když bylo léto tak mi byla v noci zima, dokonce i beruška se chvěla zimou , a tak jsem se snažil ji zahřát co nejvíc.
Otevřeným oknem jsem vyskočil do mého pokoje. Beruška mi spala v náruči a já ji položil do mé postele. Načechral jsem jí polštář a přikryl sametovou peřinou aby se už konečně přestala klepat zimou.
Zablikal mi prsten a já se proměnil zase na Adriena.
"Co teď budeš dělat, za chvíli se promění! " Zašeptal Plagg.
"Neboj, mám tohle " a ukázal jsem mu takové ty 'masky' na oči.
"Tak jí to koukej rychle nasadit, ale i sobě, každým okamžikem se musí přeměnit."
Nasadil jsem jí to tedy, lehl jsem si vedle ní a nasadil si to taky. Sotva jsem si masku nasadil, přeměnila se zpátky.
Ležela tu vedle mě. Dáma mých snů. Bez superhrdinského kostýmu. Beruška. Ano.
Nemohl jsem tomu uvěřit a těžko jsem odolával touze po tom, sundat si tu masku z očí. Tak moc, už tak dlouho chci zjistit kdo to je, a teď leží pár centimetrů ode mě. Vím, co by mohlo znamenat to, že se na ni podívám. Vím, že se její city zázračně nezmění. A proto jsem se rozhodl nechat si masku na očích. Už po druhé ztrácím možnost zjistit, kdo ta holka je, ale....
Poslouchám své srdce.
Obejmul jsem jí a dal jí pusu na tvář, po chvíli se ke mně ještě víc přitulila a já jsem to nemohl odmítnout. A tak jsme usnuli, v objetí, přitulení k sobě.
Marinette
Po tom útoku si na nic nepamatuju ani nic nevnímám, pouze a jenom tu strašnou bolest a únavu......
Netuším, kde to jsem. Oči ale neotevírám, nemám sílu je otevřít.
Netuším, jestli je to tu bezpečné na spánek, ale vzhledem k tomu že tady nejspíš žádné nebezpečí není, tak snad jo. Vlastně nejsem schopná jediného pohybu, takže tohle je asi v každém případě jediná možnost.
Usínám....
O několik hodin později....
"Kde to sakra jsem a co to tu dělám?! "
Vykřikla jsem ze snu a zřejmě mě to i vzbudilo. Sedím.... někde. Mám ale masku na očích, bojím se ji sundat.
"Máš nějaké divoké sny, má dámo "
Řekl a lehce se zasmál sladký hlas, podobný... kocourovi???
"Kocoure?! " zmateně jsem vyslovila.
"Uhodla jsi, broučínko. " řekl klidně.
"Jak můžeš být tak klidný?! Neříkej mi broučínko! Ty jsi mě viděl?! A kde to vůbec jsme!? A ty jsi proměněný? Můžu si sundat tu masku?! A proč to vůbec mám na hlavě....." tak zmatená jsem v životě nebyla... No a samozřejmě, kdo u toho nesměl chybět - kocour .
"Hlavně klid má dámo, všechno ti vysvětlím .... " řekl opět velmi klidným hlasem.
"Jak mám sakra být v klidu?! Všechno mi řekni a hned! "
"Když mi slíbíš, že se uklidníš "
"No jo, hlavně už povídej... " řekla jsem už tak napůl klidně.
"No, takže tu masku si určitě nesundávej, pokud teda nechceš vidět mojí identitu. Tebe jsem neviděl, jestli tím myslíš odhalení tvé identity. No a jsme.... "
"Kde jsme kocoure, vyklop to! " už jsem zase klidná nebyla.
"Jsme.... U mě doma. "
" U tebe doma?! Kocoure, co tě to napadlo, ty jsi úplný blázen. "
Upřímně čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne.
"Proč? Protože jsem nevěděl kam s tebou, byla jsi napůl v bezvědomí, nebyla jsi se schopná ani pohnout a za chvíli jsi se měla proměnit... A tak jsem tě odnesl ke mně domů. Promiň, jestli jsi kvůli tomu naštvaná, ale nic lepšího mě nenapadlo. "
Adrien
Seděli jsme vedle sebe, s maskami na očích, v mé posteli. Mlčeli jsme. Byla na mě naštvaná, ale nic mi náladu nemohlo pokazit, jelikož jsem právě strávil noc v objetí s láskou mého života.
"No, tak.... Se přeměníme, já si nechám masku na očích a ty mě odneseš z tvého domu... Souhlasíš?" navrhla mi.
Já ale odpověděl :
"A co tu takhle chvilku zůstat....
