My spolu, ve dvou 🤍

7) 🤍

Marinette

Přišla jsem domů, do-ošerřila jsem si rány od sentipříšery ze včera a začala dodělávat všechny mé povinnosti. Plakát berušky a kocoura byl hotov skoro hned a já mohla začít balit věci na výlet během povídání si s Tikki a poslouchání písniček.

Když jsem si chtěla do tašky dát baterku, spadla mi omylem na klávesnici od mého počítače a zaply se tam zprávy.
"U muzea Louvre se objevil nový superpadouch, beruška a kocour ale nikde!" Na obrazovce se ukázaly zničené domy a sentipříšera ze včera.... Tohle bude ještě na dlouho.

"Tikki, tečky! " řekla jsem a byla jsem beruškou, už zase.
Vyletěla jsem mým oknem a zamířila k Louvru. Už vím co tahle příšera umí a neumí, a i když nevím kde má amoka, bude to hračka, aspoň tedy doufám. Bez kocoura to ale nezvládnu.

Jen jsem si na něj vzpomněla, byl tu. "Kocoure, jdeš jako na zavolanou!"
"Jsem rád, že mě ráda vidíš, má dámo." políbil mi ruku a já hned ucukla. Tentokrát jsem to tak nemyslela, nechtěla jsem ucuknout, jelikož vím že po tom bývá kocour smutný, ale asi to byl reflex - tedy asi určitě to byl reflex.

"Nevíš, kde je amok?" nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného co bych mohla říct.
"Nevím , ale mám podezření na ten náramek na pravé ruce."
"No jasně, tam musí být. Díky, kocoure." řekla jsem a úsměvně jsem na něj mrkla. On se na mě taky usmál.
"Jdem skolit toho obra, má dámo" řekl vesele a taky na mě mrkl. Pak jsme ho jen obskákali , znehybnila jsem ho jojem, nicméně se pořád hýbal.

"Štěstíčko!" vykřikla jsem a spadly na mě obří pouta. Použili jsme je s kocourem na jeho ruce, aby s nimi pořád nehýbal.
Už jen zbývalo aby kocour vyskočil na jeho ruku , vyslovil "Kočaklizma!" a s pomocí jeho schopnosti destrukce zničil náramek sentipříšery. Vyletělo malé peříčko, chytila jsem ho do joja a pak už jen zbylo všechno napravit.

"Kouzelná beruška!" vhodila jsem pouta do vzduchu a tím vše napravila.
"Pecka!" řekli jsme s kocourem na jednou a chystala jsem se odletět domů.

"Beruško?" zastavil mě na poslední chvíli kocour.
"Ano, kocoure?" zvědavě jsem se zeptala.
"Nejsi na mě naštvaná, že ne? "
"Ne, proč? Měla bych? "
"Ne nic, jenom že... Ráno jsi vypadala dost naštvaně."
"Jo, to jsem trochu byla, ale protože jsem byla v šoku. Nakonec mi ale došlo že to bylo asi to nejlepší co jsi mohl udělat. Díky moc, kocoure." řekla jsem upřímně.

Kocour se na mě usmál.
"A ještě -" Kocour to nestihl do říct a začla mi blikat předposlední tečka na náušnicích.
"Promiň kocoure, musím letět. Řekneš mi to příště, ahoj. " těmito slovy jsem se s ním rozloučila a opět se vracela ke svému domu.

Doma jsem si konečně dobalila všechno potřebné na výlet.
Když jsem konečně měla zabaleno, šla jsem s rodiči po dlouhé době hrát videohry.
"Mami, tati, můžu si zahrát s vámi?" asi jsem je vyrušila v hraní.
"Jasně, pojď zlato! " nadšeně na mě křikla mamka.

Sešla jsem dolů po schodech do našeho obýváku a na pohovce seděli máma, táta a MAX?? No jo vlastně, však oni zkouší zase nějakou jeho hru.
"Maxi, co tu děláš?! " řeknu překvapeně.
"Ahoj Marinette, zkoušíme další mojí hru! Pojď se přidat, jestli chceš! "
"No jasně, už jdu! " odpověděla jsem a sedla si k nim na pohovku a začali jsme hrát.
Myslím si, že kdyby jsem začala chodit s Maxem, moji rodiče by byli nadmíru šťastní :D.

Musím říct, že Maxovy hry jsou čím dál lepší.
Když jsme dohráli, Max odešel domů.

Následovně jsme si dali společně s rodinou večeři. Poté jsem zavítala do horké příjemné vany, vzala si mé oblíbené pyžamo a chystala se jít spát. Už jsem byla v posteli, představovala jsem si, jak by mohl zítřejší výlet vypadat a moc jsem se těšila.
Už jsem skoro spala, ale do mého pokoje zavítal nečekaný host......