Seděla jsem v rohu místnosti a klepala jsem se. Zase jsem ztratila kontrolu nad svým chováním. Nohy jsem měla přitisknuté k tělu a vedl mě ležel zakrvácený nůž. V místnosti jsem nebyla sama, nedaleko mě ležela dvě zakrvácená těla. Těla lidí, kteří mě vychovávali. Těla mých nevlastních rodičů. Už delší dobu mám problémy se sebekontrolou a tohle bylo už po čtvrté, co jsem měla ‚výpadek‘. Ztratila jsem nad sebou kontrolu a někoho jsem zabila. Všechny moje problémy pramení jen z jedné jediné noci. Noci, kdy jsem byla svědkem vraždy mých pravých rodičů. Bylo to před třemi roky a já mám od té doby potíže s kontrolou vzteku. Už od malička jsem měla psychické problémy, ale nikdy to nikdo neřešil, protože to nebylo tak veliké. A teď už to nabralo úplně jiný směr, než kdysi. Dřív jsem se jen řezala a tak podobně se sebepoškozovala, ale před rokem jsem se dostala do potyčky s jednou holkou ze školy a tehdy začala moje vraždící mánie. Nedokázala jsem se už více ovládat, vzala jsem tyč, kterou jsem měla po ruce a tou jsem do ní začala mlátit. Bylo mi jedno, že je už dávno mrtvá, prostě jsem nemohla přestat. Když jsem přišla k sobě, začala jsem panikařit, kvůli tomu, co jsem udělala. Ale nikdo nepřišel na to, že jsem to byla já. A pak přišel další výpadek, to jsem zase zabila kluka, kterej ublížil mojí nejlepší kámošce, která se mě teď bojí. Celej život jsem si podělala, ale mě je to teď už jedno. Je mi jedno jestli mě chytí, jestli přijde další výpadek a nebo jestli budu prostě dál normálně žít svůj ‚normální‘ život.
Okny se do domu dostalo blikající modro červené světlo a zvuk sirén. To mě dostatečně probralo z mého transu. Zvedla jsem se a běžela jsem k zadnímu vchodu, jenže už bylo pozdě. Schovala jsem se do komory a nechala jsem po tvářích stékat potůčky slaných slzy. Z poza zavřených dveří se ozývali hlasy, kterým jsem nerozuměla. Byla jsem zavřená ve své vlastní bublině a nevnímala jsem okolý. Dveře kumbálku se pomalu s vrzáním otevřeli a mě do očí udeřilo ostré světlo baterky jednoho z policistů.
„Někoho jsem našel.“ Otočil se a oznámil to ostatním.
„Ahoj, už to bude dobré.“ Klekl si přede mě a já k němu konečně vzhlédla. Díval se na mě jeho pronikavě modrýma očima a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Jeho kaštanově hnědé vlasy mu padali do očí a tak trochu pohodil hlavou, aby je dostal zpět na jejich místo. Já stále mlčela a jen ho pozorovala. Za ním se objevili další hlavy, z čehož byla jedna ženská. Ten muž, strážník, se zvednul, aby ke mně ta žena mohla přistoupit.
„Viděla jsi, co se stalo?“ Zeptala se mě, ale já se ani nepohnula. Jen jsem myslela na to, jak utéct.
„Já vím, že je to pro tebe těžké, když ti teď zabili rodiče, ale potřebujeme tvojí pomoc, abychom dopadli toho, kdo jim to udělal.“ Mluvila na mě pomalu a natahovala ke mně ruku, aby se mě mohla dotknout. Na mé tváří se rozlil velký úsměv a ona i ostatní na mě nechápavě zírali.
„Ale pro mě to vůbec není těžké. To já je zabila. To já zabila všechny ty lidi před nimi a nijak mě to netrápí a bez jakéhokoliv pocitu bych zabila i Vás.“ Pronesla jsem s naprostým klidem a chladem v hlase. Ona se zděšeně postavila a odešla zpět na chodbu. Místo ní do komory vstoupil vysoký, statný muž a natahoval se po mé ruce, aby mi mohl nasadit pouta. Jen jsem se ušklíbla a z kapsy mojí šedé mikiny, která byla potřísněna krví, jsem vytáhla skládací nožík a zabodla jsem mu ho přímo do krční tepny. On se skácel k zemi a já využila příležitosti a vyběhla jsem ven. Běžela jsem přes naši rozlehlou zahradu a zamnou se ozýval křik a štěkot psů. Mě to bylo, ale jedno. Prostě jsem běžela dál, dokud jsem nebyla u dřevěného plotu, který jsem hravě přeskočila a to už jsem byla na kraji lesa. Ohlédla jsem se a viděla, jak zamnou běží houf mužů v uniformách a v neprůstřelných vestách. Jen jsem se zasmála a běžela jsem hlouběji do lesa.
A je to tu. Jsem celosvětově hledaný masový vrah bez špetky citu. Z Česka jsem utekla a teď jsem v USA. V zemi, kde se takovýchto vraž stává spousta a já se tu mám kde schovat. Jsou tu i drogový dealeři, takže nebude problém na koho ty vraždy svést. Poslední dobou jsem neměla žádný výpadek, ale to se brzy změní, protože já už nehodlám potlačovat všechen ten vztek a zlost. Nechám jim prostě volný průchod a je mi jedno, že se ze mě stane vraždící monstrum.
Už v pouhých patnácti letech jsem zabila prvního člověka a teď, když je mi dvacet, mám na kontě už stovky vražd.
„Támhle je!“ Ozve se zamnou hlasitý výkřik. Už je mi to celkem jedno. Lidí jsem zabila dost a utíkat už mě nebaví. Stejně jsem už byla snad v každé zemi, takže by mě hned při vstupu do země sebrali a odvezli mě do vězení.
Už je to rok, co jsem naposledy někoho zabila. Ale není to tím,že bych se změnila, jsem zavřená v psychiatrické léčebně a jsem pod tou nevětší kontrolou. Jsem zavřená v bílé vypolstrované místnosti bez oken, nábytku a všeho. Prostě jen holá místnost a já ve svěrací kazajce. Ani na jídlo mě nepouští ven. Prostě mi ho sem šoupnou jen malým okýnkem ve dveřích, které, ale zevnitř není vidět, když jsou zavřené. Dveře jsou totiž také celé vypolstrované.
„Oběd!“ Ozve se zpoza dveří hrubý mužský hlas. Stoupnu si do rohu vedle dveří a čekám, než otevře to malé okénko o velikosti 50 na 50 centimetrů. Jakmile se jeho ruka s tácem, na kterém je nepoživatelná kaše, objeví uvnitř, na nic nečekám a pevně ho za ni chytnu a zabodnu mu rovnou do tepny na ruce sponu, kterou byla sepnutá má svěrací kazajka. Už mě to tu přestalo bavit, takže jsem se rozhodla. Chvíli sebou ještě cukal, dokud už mu nedošli síly a nesesunul se na zem. Natáhla jsem se pro klíče, které měl připnuté u pasu a odemkla jsem si dveře. Když jsem stála před tou oprýskanou budovou, upravila jsem si své oblečení, které jsem ukradla jedné ze sester a vykročila jsem se vztyčenou hlavou vpřed.
„Teš se světe, jsem zpátky a rozhodně se nehodlám změnit.“
Tak tohle je moje povídka, kterou jsem napsala, protože jsem měla děsný vztek, takže to na ní jde dost vidět :D doufám, že se Vám bude líbi a budu ráda, když ji ohvězdičkujete případně okomentujete :) děkuji za přečtení