Blackbirds

2 part

,,Znáte jí, kdo by po ní mohl jít?"

,,Nemám tušení princezno, ale najdu jí. Za každou cenu." řekl jsem rozhodně, usmála se a podala mi krabičku. Otevřel jsem jí a byl v ní kolík. Stříbrný kolík, patřil Rose.

,,Dostala ho k narozeninám královny Tatiany." usmála se, bylo na něm vyryto její jméno. Roza na něj musí být hrdá, vždy chtěla vlastní kolík a ten co dostala k maturitě jí nevyhovoval. Prý byl moc neosobní. Byl mi přidělený jeden z pokojů blízko princezně, přece jen jsem jí chránil ještě před Rozou. Musím na ni pořád myslet. Kde je? Kdo by jí vůbec chtěl ublížit? Žádné nepřátele nemá, alespoň o ničem nevím. Nemám se ani čeho chytit, nemáme žádnou stopu k jejímu nalezení a zabiju je jestli jí něco bude.

ROSE

Ne ona, jen ne ona. Nečekala jsem že by za mým únosem mohla stát zrovna ona. Seděla jsem připoutaná k topení a podívala se před sebe. Všechno jsem viděla dvojitě, přisuzuji to ztrátě krve, nebo z té rány do hlavy. Karpová, věděla jsem že je strigojka, ale netušila jsem že by chtěla unést mě. Pochopila bych i Lissu, ale mě?

Podívala jsem se kolem sebe a kromě malého okénka tu byla tma. Hádám že jsem ve sklepě, protože takováhle okénka jsou pro sklepy typická. Snažila jsem se z pout vykroutit, ale nešlo to, utáhla je a z toho se nevykroutím ani já. Schody do místnosti kde jsem nebyly v dobrém stavu, ale vsadím se že kdybych se dostala z pout, okénkem se protáhnu. Mohlo být tak čtyřicet centimetrů vysoké. V tu chvíli se otevřely dveře od sklepa a slyšela jsem typický Karpovský smích. Ta mrcha učitelská!

,,Už jsi se nám probudila stínem políbená Rose." zasmála se, její hlas byl pořád stejný, ale nebyla to ona. Byla zlá a nevrlá, nechci aby takhle dopadla Lissa. Nikdy.

,,Co po mě chcete?!" křikla jsem po ní, ale zbytečně jsem se vysilovala.

,,Chci přinutit mého bývalého kolegu Belikova aby mi vydal mé záznamy."

,,Proč si o ně neřeknete?" zeptala jsem se jí, rozesmála se.

,,Tohle mě baví, dáme menší echo ke dvoru, aby byla sranda." zasmála se a odešla. Snažila jsem se z pout dostat...marně.

DIMITRIJ

Nemáme žádné zprávy, nikdo Rose neviděl a ani nevím o někom, kdo by jí chtěl ublížit. Podle všeho tu Rose měli všichni rádi, Vasilisa říkala že nikdo tu s ní neměl problémy. Vycházela v pohodě i se strážci královny, slyšel jsem že s nimi hrála i poker. Nikdo tady nechtěl Roze ublížit.

,,Přišla zpráva že někdo slyšel dívčí křik asi třicet mil odsud. Popis dívky sedí na Rose." přiběhl jeden ze strážců, konečně něco! Ihned jsme jely na místo, kde byl její křik slyšet.

Byla to malá vesnice, taková díra světa. Tady by se mohli schovávat strigojové. Jestli Roze nějak ublížily, zapltí. Jestli jí něco je, půjdu přes mrtvoly. Cesta mi připadala příliš dlouhá. Ještě jednou jsem se v mysly vrátil do jejího pokoje. Tolik krve...musela ztratit alespoň půl litru krve, to minimálně. Může na tom být špatně a já tam nejsem s ní abych jí pomohl. Může jí být cokoli! Ani nechci myslet na to, že by už nebyla mezi námi. Rose, veselá a drzá Rose.

,,Dimitriji, jsi v pořádku?" zeptala se mě Alberta, která byla přidělena k Christianu Ozerovi.

,,Ano, jsem v pořádku Alberto."

,,Neboj se, my ji najdeme." povzbudivě se na mě usmála, ale dál to už neřešila. Doufám že má pravdu, pozdě jsem si uvědomil co pro mě Roza vlastně znamená. Co pro mě znamená to, aby byla šťastná a uvolněná tak, jak bývala na Sv. Vladimiru. Když auto zastavilo, vrátil jsem se do reality a vystoupil spolu s ostatními strážci. Rozdělily jsme se do skpinek po dvou a každý šel jiným směrem. Já šel naštěstí s Albertou, prokoukla mě, ale vím že ona nic neřekne.