My life, My problems {CZ}

Chapter 3: Don't show it.

Všichni mají svoje slabé chvíle...

Já si ale nic takového dovolit nemůžu. Chápejte; Konečně si mě začali lidé všímat, už o mně ví. Ví, čeho jsem schopen. Chci je nechat žít v domnění, že jsem ten psychopat, který na ně číhá za rohem a je připraven je zabít. Já tady nastavuju pořádek, klid a nějaký systém.

Když budou vědět, že jsem skoro všude a můžu je kdykoliv spálit na popel, udělají si v hlavě takové schéma; Od kdy do kdy můžou chodit ven, jakým uličkám je lepší se vyhýbat a jaká cesta je rychlejší do jejich cíle.
Takhle si všichni nastaví svůj rozvrh a bude nastolena dokonalá "harmonie". Sem tam je nechám proklouznout, upustit informaci, abych udržoval svoje ovečky ve strachu (strach je největší zbraň), občas někoho spálím a ostatky nechám ležet.

No není to krásné? Jak pro nás, padouchy, tak pro hrdiny bude vše snažší.
My padouši budeme mít lehčí cíle, protože si je vybereme a lehce se naučíme jejich rozvrh - jejich režim a bum. Můžeme zaútočit kdykoliv.
A hrdinové budou vědět, že vycházíme povětšinou za nocí, kdy jsou - paradoxně - lidé opatrnější.

Proto si nemůžu dovolit, aby mě někdo viděl takhle v uličce, schouleného za popelnicemi, jak se psychicky hroutím. Asi by jen tak nepochopili, že "pláču", ale měli by dost času na to povolat hrdiny/policajty, kteří by mě byli schopni spacifikovat na lusknutí prstů.

Každý je po pláči slabý a takový...citlivý. Kdybych si tohle dovolil, bych bych naprosto v háji.

Dnešní lekce proto zní: Nesmíte brečet. Za žádnou cenu nesmíte projevit slabost.

Ani při momentech znovushledání..

Hlavně při nich si musíte udržet kamennou tvář. Nesmíte dát znát, že i vy sami jste jen lidé, že máte slabiny.

Jste-li vysoce postaveni, nikdo vás soudit nebude. Vy si dělejte co chcete. Vy, kteří jste na úplném sociálním dně, vy lidi zatím nezajímáte. Dělejte, jak chcete.

Ale vy, co teprve povstáváte, nesmíte si nic takového dovolit.

Asi tak jako já.

Jsem teprve nový, zbrusu nová osoba, která vstoupila do života mnoha lidí. Povstal jsem. Začal jsem dělat to, co jsem musel. Co jsem chtěl.

Řiďme se sami sebou. Ale přiměřeně, jinak nás čekají pády, ze kterých se nemusíme zotavit.

Řeknu vám tajemství. Mně je 24 a co? Teprve jsem se vyznamenal. Na ulici jsem od 14 let. 10 let mi trvalo, než si mě lidé všimli. Proč?

Protože jsem mockrát zaváhal. Příliš mnoho šancí, které jsem zahodil. Takhle se nechováme k šancím, které nám jsou dány.

Tohle nás ale ve škole nenaučí.

Pořád vám říkají, jak musíte znát tohle, tamto o támhleto, protože se vám to v životě ,,bude hodit". Něco vám povím: Nevyužijete 80% z toho.

Je to jen základka, ne střední či vysoká škola, aby vás učili něco do povolání.

Poučení zní: Buďte sví, ale dávejte si bacha na příležitosti se vyznamenat - mohly by vám lehce proklouznost mezerou mezi prsty.

I po dovršení statusu si musíte dávat značný pozor. Nemůžete dopustit, aby vás někdo shodil z místa, pro které jste tak bojovali. Nemůžete dovolit, aby vás někdo zaskočil nepřipravené.

A přesně proto se říká: ,,Štěstí přeje připraveným."

Jen kdyby to platilo pro všechny případy...