Patron (Dokončeno)

Epilog

O čtyři měsíce později

,,Hej, vy dvě hrdličky! Pohněte, ať stihneme zápas!" volala jsem na Thea s Nikolasem.

Michael dostal konečně šanci se prosadit jako útočník našeho hokejového týmu a my mu slíbili, že se přijdeme na jeho premiéru podívat.

Za dobu od začátku lednového měsíce se odehrálo spoustu věcí. Michael nás seznámil s Annou, kterou později začal všude brát sebou a nakonec do naší party lidí dobře zapadla.

Nikolas doma přiznal svoji orientaci i vztah se svým spolužákem a jeho rodina se zachovala nejlépe, jak mohla a tuto novou informaci bez větších problémů přijala. Theo byl u nich vždy vřele vítán a na obou šlo vidět, že jsou naprosto spokojení.

Já s Katrin jsme se začaly častěji vídat s Patrickem a i přes dřívější nepříjemnosti se z nás opět stali dobří přátelé. Ten kluk se totiž opravdu začal snažit a šlo znát, že se nechce dopustit žádné další podobné chyby.

No a Viktor se už rozhodl nepřibližovat k alkoholu, neboť jak sám řekl, mu to za další ostudu nestálo.

Jediná věc, která mi nepřestala běžet hlavou byla, kam se poděl můj patron. Od doby, co se rozplynul, jsem nespatřila sebemenší náznak jeho přítomnosti ani u Nikolase. Doufala jsem však, že i když jsem už neměla svého anděla strážného kolem sebe, ostatním se jeho pomoc otevřela a osvětluje cestu jiným. 

Dopravili jsme se na Michaelův zápas a sledovali dění na ledě. I přes to, že nedal žádný gól, nenechal nic soupeři zadarmo a snažil se ukázat trenérovi vděk za tuto příležitost. Odcházeli však spokojení všichni fanoušci Toronta, neboť se nám podařilo vyhrát 3:2 nad Ottawou. 

Všichni jsme na Michaela počkali před arénou a jakmile vyšel, byla povinnost mu pochválit výkon a zajít na jídlo do nejbližší restaurace. Směrem domů jsme se vydali až v pozdějších nočních hodinách. Postupně se všichni oddělovali, až jsme zůstali jen já, Nikolas a Katrin. 

,,Tak co dámy, máte nějaké novinky, které si necháváte v tajnosti?" zeptal se vesele Nicky, neboť on jako vždy už vyprávěl víc než dost. 

,,Vlastně jo. Začala jsem se vídat s jedním klukem a je to na dobré cestě." Začervenala se Katrin.

,,No konečně, už bylo na čase." Stiskla jsem dlaně k sobě a děkovala pánovi nahoře v nebi.

,,Hele jo, ty máš co říkat. Už se ti líbí konečně někdo, kdo je hetero?"

,,To bylo podlé," zatvářila jsem se naschvál uraženě a trochu do kamarádky strčila loktem.

Nikolas nás vzal obě kolem ramen. 

,,Jsem rád, že vás mám ve svém životě a pomáháte mi se se vším špatným vypořádat. Bez vás bych nejspíš jen tak neudělal krok, který mě posunul tolik ke štěstí. Takže vám děkuji." Stisknul nás k sobě a usmíval se od ucha k uchu.

V pocitu euforie se kolem nás mihnuly průhledné světelné záblesky. Poznala jsem je. Byl to Nikolasův patron, který nám přišel ukázat, jak velký podíl máme na kamarádově dobrém psychickém stavu.

Jakou má tohle však vykazovat pointu? Všichni máme někde své patrony, kteří nám pomáhají překonat těžké chvíle nebo prožívat pocit radosti. Ti nejlepší si nás najdou nakonec sami a naprosto nečekaně. Tak to totiž u přátelství chodí.

Přátelé, máme tady poslední kapitolu. Upřímně řečeno jsem nečekala, že se ji někdy odhodlám dopsat, neboť dokončit mi ji trvalo skoro čtyři roky. I přesto, že povídku čtou dohromady tak dva lidi, chtěla bych vám poděkovat, že jste dali tomuhle dílu šanci. Bude to můj takový menší odkaz tady na platformě, neboť úplně nevěřím, že někdy svoji fantasy knížku dokončím.

Jestli se na tomhle účtu bude dít něco dál, to vůbec netuším. Myslím si, že moje éra zde na Wattu dávno skončila a tímhle koncem se můžu rozloučit i já.

Takže nechť vás síla provází a těšilo mě vás všechny podporovatele poznat.