Psychologist Styles[L.S.] ✔️

3. Kapitola

Louis

Nechci žádného vystudovaného chytrolína, který bude hrát, že ho zajímá moje psychika. Zvládnu to všechno sám. Nepotřebuju, aby mě někdo poučoval o tom, co mám dělat a jak mám myslet. Nejsem malé dítě. Navíc, rozhodně se nebudu bavit o tom, co se stalo s někým úplně cizím, koho uvidím poprvé v životě. Nesvěřil bych se své mámě, natož psychologovi.

Snažím se nad tím vším nepřemýšlet, ale prostě to nejde. Pořád se ptám sám sebe, proč se to stalo zrovna mně. Co tak špatného jsem kdy udělal, abych musel být takto potrestaný. Vždy jsem se snažil být na všechny hodný, pomáhal jsem, kde jsem mohl, ale i přesto se mi stalo to, co se stalo. Doufám, že jednou dostanu odpovědi na tyto otázky.

"Dobré odpoledne Louisi, dnes za vámi poprvé přijde váš psycholog pan Payne. Je to jeden z nejlepších psychologů, které zde máme a jsem si jistá, že vám dokáže pomoct," oznámí mi má doktorka, když mě přijde zkontrolovat. Za celou dobu co tady jsem, u mě byly jen sestřičky a doktorky a teď po mě chtějí, abych byl úplně v klidu u osoby, která ze mě bude dělat nemocného člověka a která je muž?! Jim asi vážně hráblo. Nechci teď vidět žádné muže po hodně dlouhou doby.

Rád bych se proti jejím slovům nějak ohradil, ale prostě nemám sílu. Sice spím každý den více jak deset hodin, ale jsem pořád vyčerpaný, psychicky. Raději tedy jen přikývnu, aby ode mě dostala alespoň nějakou odpověď. V podstatě teď skoro vůbec nemluvím. Nevidím důvod proč. Chci být prostě sám. Nepotřebuju ostatní k tomu, abych byl v pořádku.

Všechny mé modřiny se teprve začínají pořádně vybarvovat, takže mi celé břicho hraje různými barvami, což mi z nějakého neznámého důvodu přijde vtipné. Možná bych toho psychologa opravdu potřeboval...
Moje mysl se asi snaží, abych nebyl pořád tak smutný, takže mi teď přijdou takovéto věci opravdu vtipné.

Jediné co mě ale v podstatě drží při životě je můj deník, kam si už od nástupu na střední školu píšu různé nápady na texty písniček. Hudba je něco jako můj smysl života. Ten pocit, když slyším nějakou novou melodii, nebo text je nepopsatelný. V tu chvíli dokážu vnímat jen onu písničku a celý svět je mi úplně jedno.

Už odmala jsem hrál na klavír. Měli jsme jeden v našem obýváku. Pamatuju si, že jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by na něj hrál a tak jsem se rozhodl, že se na něj naučím, aby tam nestál jen tak v rohu a nezabíral prostor. Byl jsem samouk. Všechny věci jsem okoukal z různých videí. Bavilo mě to, takže jsem hraním dokázal strávit klidně dvě hodiny v kuse, možná i víc, kdyby mi mé sestry neřekly, že už mám přestat jelikož je to ruší. Kvůli tomu jsem si ze svých našetřených úspor koupil kytaru, na kterou jsem se taky naučil úplně sám a která mi přijde omnoho praktičtější než klavír. Narozdíl od klavíru si ji můžu vzít třeba do parku, nebo na louku, kde můžu v klidu skládat nové melodie a texty.

Vždy jsem snil o tom, že by se ze mě stal slavný zpěvák a že bych jezdil po celém světě, kde bych hrál lidem svou hudbu. Snil jsem o tom, že by lidé ocenili mé písničky. Že bych dokázal někoho motivovat, aby si šel za svým snem, ale prostě jsem se smířil s tím, že až takový talent nemám, takže to opravdu zůstane jen snem, o kterém budu pořád snít.

Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře a následné otevření dveří. K mému překvapení zjistím, že jsem celou dobu koukal do zdi a nevnímal jsem své okolí.

Podívám se tedy, kdo sem přišel. Ve dveřích stojí vcelku vysoký hnědovlasý muž s mírných strništěm, hnědýma očima a úsměvem přes celou tvář. To se tady vážně všichni jen usmívají? Nepotřebovali by náhodou oni nějakou odbornou péči?

"Zdravím Louisi, jsem tvůj nový psycholog. Jmenuju se Liam Payne. Jestli chceš, můžeš mi říkat jménem. Pokud ti to nebude vadit, tak ti budu tykat, jelikož mi to v této situaci přijde omnoho lepší, než kdybych ti měl vykat," spustí na mě muž, tedy Liam, přičemž nestíhám pobrat skoro nic, co řekl. To je snad hyperaktivní, nebo co?

"Nevadí mi to," zašeptám a sklopím pohled, abych na něj nemusel koukat. Rozhodně s ním nehodlám o ničem mluvit. Jestli si myslí, že mi nějak pomůže, tak se mýlí, jelikož já s ním nechci mít nic společného.

"To jsem rád," znovu se usměje a posadí se na židli vedle mé postele, na které většinou sedává máma. "Takže mohli bychom začít s tím, kvůli čemu tady vlastně jsem..." rukou si prohrábne jeho vcelku delší vlasy.

Na jeho otázku nijak neodpovím a prostě jen mlčím. Se mnou ničeho nedocílí. Klidně tady budu hodinu potichu sedět, než abych mu něco řekl.

Heyyy, Harry přijde na scénu ještě o něco později, takže budete muset vydržet psychologa Liama :D

Mějte se hezky a zatím byee <3

All the love      E