Psychologist Styles[L.S.] ✔️

2. Kapitola

Louis

"Pane bože, zlato. Tak moc mě to všechno mrzí, Loubear," má máma mě sevře v objetí a začne se hned omlouvat. Bohužel, teď nejsem úplně v situaci, kdy bych snesl něčí dotek, takže ji od sebe rychle odstrčím a přesunu se na druhý roh postele, abych byl od ní co nejdál to jde.

"Promiň... Já jen nechci, aby se mě teď někdo dotýkal," řeknu tak tiše, že bych se ani nedivil, kdyby mě neslyšela. Naštěstí mě ale pochopí a sedne si na tvrdou a od pohledu nepohodlnou, plastovou židli.

"Tak moc mě mrzí, co se stalo, Lou. Je to moje chyba. Kdybych tě nepustila k Niallovi, tak bys pak nemusel jít v noci sám domů a nic z tohoto by se nikdy nestalo," na její tváři se objeví smutný výraz, přičemž si v jejích očích mohu všimnout provinění, které ale nemusí vůbec cítit, jelikož za nic nemůže.

"T-ty za nic nemůžeš," pokusím se vyvrátit její myšlenky, ale vypadá to, že se to moc nepovede, protože znovu spustí další dávku omluv, což už mě mírně naštve.

"Nemůžeš za to. Tak se neobviňuj," trošku zvýším svůj hlas, aby pochopila, že to myslím vážně. Opravdu teď nemám náladu na to, diskutovat o tom, co se stalo. Byl bych rád, kdyby tady prostě se mnou byla a nemluvila. Chci jen vědět, že je tady se mnou někdo, kdo mě má rád a komu na mně záleží.

"Dobře, Lou. Už toho nechám," řekne konečně, načež uvolněně vydechnu. "Jak ti vlastně je?" zeptá se starostlivě. Pane bože, kolikrát tuhle otázku ještě dostanu?! Je mi úplně na nic, ale to rozhodně nebudu nikomu říkat. Nechci si stěžovat jako nějaké malé dítě. Zvládnu to všechno sám.

"Je mi fajn," odpovím a začnu si hrát s lemem peřiny, kterou jsem přikrytý. Po této větě se v pokoji rozhostí ticho, díky které alespoň trochu zrelaxuju a opřu se více o měkký polštář, který mám za zády.

Po nějaké době se mi začnou klížit oči a já začnu pomalu usínat, i když bych byl raději vzhůru.

Z tmavé oblohy začnou na zem dopadat chladné kapky deště, přičemž to vypadá, jako kdyby samo nebe začalo plakat.

Přidám tedy do kroku, abych došel co nejrychleji domů, kde bude teplo a sucho. Po chvíli mi začnou do obličeje padat mokré vlasy, takže si je musím pořád odhrnovat pryč. Po asi desátém odhrnutí to vzdám a nechám je, ať si dělají, co chtějí.

Před sebou spatřím skupinu můžu, kteří vyřvávají po celé ulici, takže jde vidět, že už jsou již opilí. Zamračím se a raději přejdu na druhou stranu ulice. Nikdy jsem neměl rád opilé lidi. Vždy mě děsili.

Snad ještě více zrychlím svůj krok, takže se za chvíli dostanu na stejnou úroveň, kde je ona skupina opilců. Naštěstí si mě nevšimnou, takže je minu a pokračuju dál.

Pořád prší a vůbec nevypadá, že by mělo přestat. Naopak, vypadá to, že bude pršet ještě dlouho. No jo, Londýn a jeho pořád deštivé počasí.

Uslyším za sebou nějaký hluk, proto se ohlédnu a spatřím opilé muže, kteří se ke mně rychle blíží. Zpanikařím a rychle se rozběhnu pryč. Bohužel mi to uklouzne na mokrém chodníku a spadnu na zem. To mým pronásledovatelům poskytne výhodu, takže ještě zrychlí a stoupnu si kolem mě, abych jim nemohl utéct.

Vystrašeně si je všechny prohlédnu a začnu se škrábat do stoje. Proč mi nikdo nejde pomoct? Vždyť musí vidět, co se právě děje.

"Co tady dělá takový roztomilý chlapeček sám? To tě rodiče neučili, že se nemáš potulovat po ulicích?" zeptá se mě jeden z nich nepříjemným hlasem.

"Už nejsem malý," odpovím s malou dušičkou v těle, přičemž se modlím, abych tohle všechno přežil ve zdraví a nic se mi nestalo.

"Nějaký drzý. To by sis zasloužil potrestat," ozve se další z nich a přistoupí blíž ke mně. Začnu rychle couvat, ale narazím do hrudníku muže, který je za mnou.

"S tímhle si toho užijeme hodně. Co říkáte, chlapi?" zasměje se ten, který je přímo přede mnou a začne ze mě strhávat mé uplé rifle. Začnu sebou cukat, abych mu v tom zabránil, ale ostatní mě pevně chytnou, abych držel v klidu.

Otočí mě zády k tomu, co mi stahoval kalhoty, přičemž mi ještě stáhnou boxerky, takže jsem teď dole kompletně nahý. Snažím se jim vytrhnout, ale mají omnoho větší sílu než já, takže zůstanu ve stejné pozici.

"Ještě se ti to bude líbit, děvko jedna," řekne muž a vnikne do mě jeho penisem. Bolestivě zakřičím a začnu sebou házet.

"Nechte mě být! Prosím!"

"Lou, vstávej, zlato. Notak Louisi," začne se mnou někdo třást, načež rychle otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe, díky čemuž zjistím, že jsem stále v nemocničním pokoji a máma je přímo vedle mě.

"Díky bohu, Lou. Nemohla jsem tě probudit," řekne a úlevně se usměje.

Po chvíli začnu vnímat, že jsou mé tváře úplně mokré a až poté zjistím, že vlastně pořád pláču. Pane bože, proč zrovna já?

Dobrý večer přátelé, tyhle první kapitoly budou takové "nudnější", takže to budete muset vydržet, ale i přesto doufám, že vás to alespoň trochu baví.

Mějte se hezky a zatím byee <3

All the love      E