Jak jsem potkala štěstí

1.

Probudila jsem se do nekonečného světla, abych jako každý den uslyšela své kručící břicho. Ech, u nás v rodině byl, je a vždycky bohužel bude hlad, jelikož jsme bydleli daleko od Středu- ten byl jen pro bohaté a dál se země vrstvila podle toho, jak objemná byla vaše peněženka. Proto jsme už po několik generací žili u pobřeží. Byli jsme strážci majáku,ale i když to bylo fajn, nikdy jsme neměli plný žaludek. Když byl táta ještě naživu nebylo to tak hrozný, protože zastal hodně práce, aby nás nasytil. Potom, co umřel se máma sice snažila, ale nestačilo to. Vojáci nám sebrali všechno kromě majáku, který se každou chvíli asi rozpadne.  Já jsem byla ještě malá a moc si toho nevybavuji, ale vím, jak je to s námi teď , když už jsem starší- to, co si neulovíme nebo nevypěstujeme zkrátka nemáme.

Byla jsem nejstarší ze sedmi dětí,mezi mnou a mými bratry a sestrami byl velký věkový rozdíl a vždycky jsem si připadala mezi nimi jako ta, která stojí stranou, ale milovala jsem je. Nadevše. Proto jsem celé dny strávila na políčku nebo chytala ryby. To všechno jsem dělala kvůli nim, ale i kvůli mámě, nechtěla jsem, aby se musela přepínat. Mimo lov a pěstování jsem skoro na nic jiného neměla čas. Žili jsme na samotě, takže jsem neznala žádné vrstevníky. Vždycky jsem to byla jen já, azurové moře, starý prut,černobílý maják a moje myšlenky.

Byla jsem zvyklá na celý den práce, ale stejně jsem si (s téměř prázdným žaludkem) v noci dělala výlety okolo majáku a okolí, protože na to přes den čas nebyl. Každý den jsem se v noci vyplížila ven a společnost mi dělaly jen hvězdy nad hlavou. Ve tmě jsem viděla celkem slušně, protože noční procházky jsem praktikovala už dlouho. Dneska jsem se vyplížila po velmi dlouhé době. Rozběhla jsem se a nezastavila jsem se dokud jsem nedoběhla k hranicím.

Zastavila jsme a rozběhla se směrem k moři. Bylo mi jedno, že mi do obličeje bije nelítostný vítr. V té ledové vodě jsem si klekla a nechala se objímat mořem, jako mou druhou rodinou, nad hlavou jsem měla Dianu-mou mateřskou hvězdu, patronku všech zbloudilých duší. Konečně jsem dala volný průchod svým slzám. Přes zalité oči jsem se k němu rozhodla promluvit, vždyť právě on byl důvodem k mým slzám...Dnes byly jeho narozeniny.

  “Ani nevíš, jak nám s mámou, Ellou, Arnem, Anjou, Ferdem, Bette a Astrid chybíš. Máma se to sice kvůli nám snaží zamaskovat, ale je moc smutná, víš?”popotahovala jsem směrem k obloze.
“Ale já už jsem z toho unavená, z toho tváření se a usmívání se na sebe navzájem a předstírání, že se nic neděje. Už nemůžu , už to nezvládám.”škytala jsem mezi vzlyky.  Byla jsem v koncích, moje nervy mi asi konečně vypověděly službu. Místo dalšího návalu smutku a bezmoci se ale dostavil vztek, nelítostný vztek.
“Ty si prostě umřeš, necháš za sebou tak velkou rodinu bez peněz a je to ti jedno co?” zařvala jsem směrem k nebi naštvaně, sebrala jsem hrst kamenů a začala je mrštit směrem k nebi, k ničemu to nebylo, akorát jsem se nakopla. Jedinou odpovědí mi byl blesk. Takhle jsme se hádali poměrně často. Nečekaně se spustil obrovský déšť. Kapky, na mě dopadaly jako kousky ostrého ledu. Rychle jsem se rozběhla celá promáčená hledat nějaký úkryt.  Nebylo vidět ani na krok, proto jsem se co nejrychleji schovala pod převis na pláži a vyčerpáním z náročného dne jsem usnula.