Jak jsem potkala štěstí

3.

Dlouhou dobu jsem cítila jen mírné pohupování lodi a jak mi někdo svazuje v sedě ruce k sobě a pak je připevňuje ke stožáru. Bylo ráno? Nebo večer? Kolik  asi uběhlo hodin od mého “dobrovolného” odjezdu z domova? 

Zkusila jsem otevřít pomalu oči s nadějí v srdci, že tohle byl jen velmi krutý sen, ale samozřejmě že všechno bylo skutečné. Byla jsem na palubě s lidmi, piráty, které neznám. Opřená o stožár s připoutanýma rukama nahoru jsem se rozhlížela po palubě. Krásnější loď jsem nikdy neviděla. 

 Chtěla jsem zpátky, ale místo toho jsem sebrala svoji odvahu a vykřikla: “Hej ty! Jsi Kek, že?” v mém hlase nebyly znát ani stopy po emocích, protože ty jsem skryla hluboko, hluboko do sebe. Klučičí kapitán se otočil, zjevně pobaven nad mým oslovením a ladnou chůzí ke mně došel. Poznala jsem , že si schválně dával na čas. Na rtech mu zase hrál jeho šibalský úsměv. 

“ Uznávám , mám spoustu skvělých přezdívek, ale Bohem temnoty mě ještě žádná nenazvala. Copak se děje, Mi Amor ? Já vím, jsem úžasný a tak, ale co potřebuješ?” zase se usmál.

 “Otázkou je spíš, co ode mně potřebuješ ty…” dotázala jsem se dopáleně.

 “Já?” zeptal se s hraným údivem, “očividně toho o plavbě po moři moc nevíš, je tu strašná nuda. A já se nudím k smrti, malé rozptýlení si zasloužím, ne? “ odpověděl. Ten slizoun. 

“Jestli si myslíš, že se ochotně podvolím tvé vůli, tak to se pleteš!” vyštěkla jsem na něj a plivla mu na jeho boty. “Shoř v pekle!”  ječela jsem na něj a zároveň vzlykala. “Abych tě tu nechal samotnou Mi amor?” pronesl lítostivě.  Popadl mě za ramena, abych se mu nemohla bránit, naklonil se k mému uchu, aby jeho další slova patřila jen mně. 

“Takhle se mnou už nemluv. Uvědom si kdo jsem já. A kdo jsi ty.” prohlásil tiše a klidně, i když jeho slova zněla jako břitva. 

Pak už jsem jen mlčela.

....

Byl druhý nebo třetí den od toho, co jsem viděla svou rodinu naposledy. Každým dnem jsem byla více zesláblá, z toho věčného hladu a sezení na slunci. Nedali mi najíst, už jsem to psychicky ani fyzicky nezvládala, ale každé noci jsem měla návštěvníka. Ve tmě jsem viděla jen jasně safírové oči. Nechal mi tam okoralý chleba, hrneček s vodou a lahvičku rumu. V těch chvílích jsem mu nemohla být vděčnější.