Jak jsem potkala štěstí

2.

Ráno mě vzbudilo jemné šimrání vln na špičkách u nohou.

"Poseidone! Vždyť jsem usnula!" probrala jsem se , jak to jen šlo a rozběhla se k domovu. Z dálky jsem uslyšela pláč a dětské výkřiky. To je máma a děti! Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, bohužel to nestačilo, protože se ozval další přidušený křik Arneho a Ferda. Srdce jako by se mi zastavilo.

Ale tím, že bych panikařila bych jim nepomohla, přesto je ale můj dech zrychlil a v mysli mi vytanuly nejhorší možnosti jejich nářku. Vyklopýtala jsem se na kopeček před majákem a spatřila celou situaci. Bylo to horší než jsem si představovala. U našeho domova, před naším majákem stála plačící máma s Ellou, Anjou,Bette a Astrid. Kluky odváděli takoví divní, otrhaní, vousatí muži vybaveni zbraněmi. Za majákem se v dáli na moři kolébala loď s černou vlajkou s tmavě modrou můrou uvnitř. Mhaolané, nejkrutější piráti v celém Okruhu. Musím klukům nějak pomoct.

"Stůjte!" uháněla jsem k nim. " Nechte je prosím jít, udělám cokoliv, dobře jen je nechte jít" zavolala jsem na ně prosebně.

Dva nejbližší muži se na mě nevěřícně podívali a rozchechtali se. Jako by se mi roztříštilo srdce. Holky pořád usedavě plakaly a kluci se klepali strachy, vypadali že budou asi zvracet.

"Ticho!"ozval se přísný rozkaz nějakého hlasu, který se pomalu blížil k nám. Smích Mhaolanů najednou ustal. Za lokty mě chytli další dva piráti a nemohla jsem se hýbat. Křičela bych něco, ale moje odvaha byla tatam, jediné k čemu jsem se dokázala přimět bylo nerozbrečet se a stát s hlavou vztyčenou. Moje naděje na záchranu kluků byly ty tam.

Těkala jsem pohledem mezi mámou s holkami, nešťastnými kluky s piráty a tím novým příchozím. Před námi všemi totiž stál vysoký, svalnatý a velice pohledný kapitán Mhaolanů. Vypadal tak na dvacet let, měl zlatavě opálenou kůži, dlouhé černé vlasy které se mu kroutily. Na hlavě měl naražený klobouk, takže mu do očí vidět nebylo. Narozdíl od ostatních pirátů měl jednoduché rudé tričko a černé šortky. Na předloktí měl vytetovanou můru - jejich symbol.

"Tak co, už ses vynadívala dost na mě a na to, jak jsem krásný?" řekl mi s úsměvem, i když jeho hlas zněl jako břitva. Vycenila jsem na něj zuby a plivla mu k nohám. "Ale, ale, taková gesta se nedělají, pokud chceš zachránit své bratříčky," zase se usmál. Dlouhou chvíli si mě prohlížel. Nevím, co na mě ale mohl vidět, bílou a špinavou, otrhanou košili, černé,staré obnošené šortky, potrhaný slamák, nebo ho snad zaujaly moje namodralé vlasy? Byla jsem na ně pyšná, žádný z mých sourozenců takové neměl.

Kapitán "slizký úsměv" se otočil k poskokům a taky na ně kývnul. Pustili kluky, kteří vystrašení utíkali k mámě a holkám.

"Díky!" zavolala jsem na odcházejícího kapitána.

" Ale ta co mi děkuješ, Mi Amor, vždyť my dva jsme spolu ještě neskončili," sdělil mi nevinně a jako by nic na mě mrkl . Chvíli jsem stála jako opařená, pak mě ale piráti uchopili pevněji a mně došlo, co se děje. Jsem jeho kompenzace za kluky.

"Ne, ne, nenenene!" volala jsem za mámou a za svou rodinou. Ale viděla jsem jim v očích, že pro mě nic udělat nemůžou. I tak jsem ale kopala a škrábala, jak jsem mohla, holky pořád plakaly a mě došlo že já taky. Piráti mě doslova dotáhli k žebříku a lodi. Jeden z nich vytáhl něco z kapsy, zatímco mě ten druhý držel za lokty. Přinutil mě to spolknout. Celý svět se ve mně zhoupnul. Potom už bylo všechno černé.