Vánoční kouličky

2. vánoční koule

SOUČASNOST

Anastázie se pomalu rozesmutnělá otočila pro druhou ozdobu. Dříve než ji zvedla ze stolku, popadla televizní ovladač a zapnula televizi. Vysílali zrovna Vánoční koledu od Charlese Dickense, jež považovala za nejzdařilejší vánoční příběh a byla přesvědčená, že by si ho měl každý jednou v životě přečíst, nebo alespoň vidět ve filmovém zpracování. Příběh se pomalu uchyloval ke konci a Anastázie se rozesmála ještě před tím, než ke konci příběh dospěl, jelikož věděla, jakým směrem se ubírá.

Přišel čas na druhou kouličku, měla by pospíšit, za chvíli přijde přítel domů z práce a musí ještě nachystat bramborový salát na Štědrý večer.

2. Vánoční koule 

Druhá koulička se pohupovala na jedlové větvičce a svými lehkými pohyby Anastázii hypnotizovala. Před očima spatřila rozmazané výjevy Vánoc před třemi lety. Onehdy Anastázie trávila většinu svého volného času se svým bývalým přítelem. Je důležité poznamenat, že bohužel nedobrovolně.

Poznala ho zhruba před půl rokem v tanečním kurzu, vysokého, světlovlasého mladíka s dokonale rovnými vlasy. Nesměle ji tam oslovil a oni spolu zašli na drink. Již si nepamatovala, jak přesně spolu poté navázali kontakt, nicméně zhruba po měsíci začali spolu chodit. Mladík se zpočátku jevil jako nesmělý a Anastázie si musela první pusu takřka vynutit. Kdyby ovšem věděla, jak jejich vztah bude pokračovat, ukončila by ho ještě před prvním polibkem. Nikdo se nedokáže dlouho přetvařovat.

„Anastázie, uvidíme se v pátek po škole!?" oznámil Stázině spíše, než že by se jí zeptal Tomáš. Souhlasila.

V pátek odpoledne na ní čekal u školy a jen co vyšla, rychlým krokem spolu odešli. Neustále se díval kolem sebe, aby ho náhodou s ní někdo neviděl, i když všichni věděli, že jsou spolu. Stázině vrtalo hlavou, jestli se za ni nestydí.

„Anastázie, vzal jsem flašku slivovice, dáme si spolu.", oznámil jí a Stázina mu oponovala, že ona nepije.

„Tak začneš pít, když už jsem ji vzal, nebuď pořád tak upjatá", nenechal se odbýt. Prohlásil to rozhodným, velitelským tonem a bylo ihned jasné, že mu nikdo nesmí odmlouvat. Anastázie přešla na levý bok Tomáše, jelikož nechtěla jít po obrubníku.

Tomáš ale okamžitě zareagoval a napomenul ji, aby se vrátila na místo vedle jeho pravého boku, že ženy by měly kráčet vedle muže po pravici. Dělalo mu velkou radost, že ji může poučovat.

Anastázie se na něj zmateně podívala, skutečně ji nikdo nikdy neučil, kde má chodit. Neviděla v tom nijak velký problém, ale pro klid se raději přesunula napravo a našlapovala na obrubník, jelikož Tomáš se neráčil posunout.

Během chvíle dorazili k dřevěné boudě v malém lesíku na konci města, kde si dovnitř sedli a Tomáš rozdělal lahev slivovice. Odér kopl Stázinu do nosu a zvedl se jí žaludek.

Ostýchavě promluvila: „Hele, Tomáši, víš, já to ale pít nechci".

Podíval se na ni přísným pohledem.

„Už jsem snad řekl, že pít budeš, na co jsem ji potom bral" a podal ji nesmlouvavě lahev, ze které se neochotně napila.

Donutil ji postupně vypít půl lahve, užíval si, že ji má v hrsti a že ho poslouchá na slovo. Anastázie brzy o sobě nevěděla, nic si nepamatovala, věděla jen, že odešel a nechal ji v boudě na pospas osudu. Jak se vůbec dostala domů?

Tomáš jí začal řídit život, nesměla mít svůj názor, neustále jí připomínal, že ona nemá právo o sobě rozhodovat, jelikož není dle něj na to dostatečně chytrá. Manipuloval s ní. Před jejími rodiči se tvářil jako ctnostný mládenec, který dbá na její dobro a rodiče z něj byli nadšení. Anastázie trpěla. Bála se ho, neměla odvahu se s ním rozejít, věděla moc dobře, že by ji nenechal jen tak být. A měla pravdu.