𝐤𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚 𝟔.

72 6 2
                                    

Každý si pozdní podzimní podvečer užíval podle svého. Amélie se topila mezi nekonečným množstvím románů v bradavické knihovně. Občas pohlédla přes zamlžené okno, na které nepravidelně dopadaly dešťové kapky, na potemnělou krajinu.

Nostalgicky si vzpomněla na dny, kdy v tuhle roční dobu příjemně hřálo slunce, které se vyjímalo na čistě modré obloze. Studenti se bezstarostně toulali po pozemcích školy v doprovodu svých kamarádů a horlivě diskutovali o všem, co jim v tu chvíli přišlo na mysl.

Vzpomínky, to jediné studentům zbylo. Doba byla těžká, svět jako by byl o něco temnější.

Amélie pociťovala mnohem větší samotu, než obvykle. Cho někde s Terym, jakožto famfrpáloví hráči, pilovali taktiku na příští zápas, ze kterého Amélie nebyla zdaleka tak na větvi, jako zbylé osazenstvo Havraspáru. Sama nebyla nejlepší letec na koštěti, proto nepřicházelo v úvahu, aby se snad zúčastňovala zápasu jinak, než z místa pozorovatele. Proto neviděla nejmenší důvod, aby se zdržovala v jejich společenské místnosti, kde byste stěží pohledali jiné téma rozhovoru nežli blížící se zápas proti obávanému Zmijozelu.

Špičkou svých prstů nerozhodně přejížděla po hřbetech starých knih, až nakonec s povzdechnutím povytáhla jednu, která ji zaujala. ,,Kdo chytá v žitě," šeptem si pro sebe přečetla název, jí velmi dobře známého, románu. S čímž se jí automaticky, ač se velmi přemáhala, spojily vzpomínky na bezstarostné léto před dvěma lety. Její skromně zařízený pokoj v nejvyšším bodě starého domku v rodném městečku Killmore. Jakoby opět pocítila, jak jí sluneční paprsky lechtají na tváři a ona opakovaně nasává vůni starých knih.

,,Tahleta ujde," vytrhl jí z potůčku vzpomínek něčí hlas. Zběsile se otočila, aby mohla pohlédnout na svého narušitele.

,,Ztratil ses?" pousmála se ironicky dívka a pevněji uchopila knihu, se kterou následně pokračovala na své obvyklé místo. Doufala, že se blonďatý Zmijozel nebude namáhat následovat ji.

Opak byl pravdou. Draco se pohotově vydal za ní a usedl do křesla přímo naproti tomu jejímu. ,,To že jsi mě tu ještě neviděla, neznamená, že sem nechodím," věnoval Amelii oslnivý úsměv, který by většinu děvčat z jejich ročníku dostal na kolena.

Avšak brunetka pouze potřepala hlavou a věnovala mu ještě více oslnivý úsměv, než on jí před chvíli. ,,Myslela jsem si, že snad budeš potřebovat ukázat cestu ven," rozevřela knihu a dále mu nevěnovala pozornost. Po očku však sledovala jeho reakci.

Draco jí věnoval pohoršený úšklebek, avšak dále se zájmem sledoval podivnou dívku, pohodlně usazenou naproti jeho maličkosti.

Pravdou však bylo, že on sám do knihovny zavítal pouze párkrát. Tento podzimní večer svedl dvě opuštěné duše k sobě, neboť i Dracův kamarád Blaise se věnoval přemítaní nad famfrpálovou taktikou. A Draco, který z týmu odešel, sám brouzdal hradem a jakmile spatřil onu dívku, rozhodl se chytit příležitost za pačesy.

,,Takže Salinger?" pokusil se opět rozvést konverzaci a usoudil, že nejlepší téma bude ona kniha, kterou si Amélie zvolila.

Amélie zaklapla knihu a věnovala chlapci pohled. Na pár sekund se jejich oči střetly a on se v těch jejích ztratil. I když to byl pouze nepatrný okamžik, on jakoby v nich viděl vše. Vše co byla schopna okolnímu světu nabídnout.

,,Vlastně jsem tu měla mít se Salingerem soukromou chvilku, takže kdybys byl tak laskav," pokynula elegantně zápěstím dívka ke dveřím.

Draco se ale nehodlal jen tak vzdát, v mysli se mu zrodil skvělý nápad, jak dívku přimět se v jeho přítomnosti uvolnit.

,,Doporučila bys mi nějakou knihu?" přehodil si jednu nohu přes druhou a s očekáváním na ni dlouze pohlédl.

Amélie chvíli váhala, zda to myslí vážně, neboť byla přesvědčena, že si z ní pouze střílí. Avšak když pohlédla do těch bouřkových očí, ve kterých se odráželo světlo ze stolní lampičky, usoudila, že by jeho přítomnost nemusela být až tak k zahození.

Opatrně odložila knihu, kterou doposud považovala za jejího jediné společníka na tento večer, na dubový stolek a odešla do jedné z uliček, zaskládané knihami.

Draco se chvíli obával, že dostal košem a Havraspárka jej samotného nechala sedět v knihovně, do které by sám nikdy nevkročil. Avšak tohoto mínění se zbavil, jakmile se opět objevila s ošuntělou knihou, kterou mu následně vložila do jeho štíhlých prstů. Dávala si záležet, aby se při tom, ani v nejmenším, její pokožka nesetkala s tou jeho. Nepatrně se usmála a opět se mlčky usadila na své původní místo.

Draco si chvíli věc, která mu byla vložena do rukou, ze všech stran prohlížel, až nakonec přečetl to, co bylo okrasných písmem natištěno na hřbetu knihy: ,,Obraz Doriana Graye."

,,Wilde," vydechla nadšeně Amélie. ,,Ten je můj nejmilejší."

,,Nic o něm nevím," Draco tušil, že těmito slovy přinutí dívku mluvit. Věděl, že jí pouze stačí položit tu správnou otázku a ona neskončí pouze u ironické poznámky. Najednou oplýval pocitem, že Amélii začíná rozumět tak, jako nikdo jiný.

,,Je to jeden z nejvýznamnějších anglických autorů!" vypískla vzrušeně, až se po ní pár studentů pootočilo.

Dracovi zacukaly koutky a dále se zájmem pozoroval podivné stvoření, sedící naproti jemu.

Dívky, které mu dělaly každodenní společnost, nikdy neslyšel s takovým zápalem mluvit o nějakém autorovi, ještě z devatenáctého století. Každé slovo co dnes vyslovila, se mu zarylo do paměti a on nepotřeboval nic jiného, než poslouchat ten hlas, jež ho hladil po bolavé duši. Byla malé světélko v obrovské tmě, světélko, které vás vyvede ven z temné místnosti.

Hvězdy nepadají pro nás | ✗Kde žijí příběhy. Začni objevovat