Hvězdy nepadají pro nás | ✗

𝐤𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚 𝟖.

Amélie svižně kráčela prosluněnou chodbou, do které se přes zamlžená okna od ranního chladu draly sluneční paprsky, přímo do Velké síně. V jedné ručce knihu, již si vypůjčila od Blaise. Samotnou Havraspárku překvapilo, jak rychle si na tajemného chlapce zvykla. I Zabinimu se brunetka zamlouvala. Když jeho kamarád Draco ztratil svůj nenahraditelný elán ustavičně si někoho dobírat, tak jeho přítomnost nebyla tak poutavá jako dříve, proto Blaise hledal zábavu jinde.

Dívka přidala do kroku, jakmile za sebou uslyšela blížící se hlasitou Emmu. Amélie nikdy neměla zvláště v oblibě mluvení. Její blonďatá spolubydlící byla přesný opak. Amelii vždy připadalo, že poví i to, co neví.

,,Amélie!" opakovaně zavřískala Emma, až se pár studentů otočilo. I blondýnce muselo být jasné, že to její oběť nemohla přeslechnout.

Otrávená Havraspárka se prudce zastavila v chůzi, až jí hnědé vlasy, zapletené do cůpku, nadskočily do vzduchu. Nuceně se na svou spolubydlící usmála a věnovala jí tázavý pohled.

,,Co to čteš?" natáhla Emma svou štíhlou ručku po knize, kterou Amélie pevně tiskla ve své paži. Knihu si jedním rychlým pohybem přehodila z jedné ruky do druhé a následně věnovala dívce udivený pohled. Amélii přišlo zcela zbytečné se ptát, zda za ní běžela přes dlouhou, zdánlivě nekončící, chodbu kvůli tomu, aby se dozvěděla, jakou knihu čte. Emma nečte, sama vždy říkává, že si chce užívat života doopravdy, nikoli pouze ve své představě, proto bylo zcela vyloučené, aby ji to opravdu zajímalo.

Když však Amélie pohlédla do jejích modrých očích, které zářily štěstím, neubránila se letmému úsměvu. Emma jí radostně odhalila řadu svých bílých zubů a opakovaně se natáhla po knize, kterou jí teď však brunetka vřele nabízela.

,,Odpoutaný Prométhůs," krkolomně se pokusila přečíst název knihy. ,,Tenhle román neznám," dodala okamžitě poznámku.

,,Prométheus," opravila ji Amélie stroze. ,,A vlastně je to drama," pokusila se stočit své rty do úsměvu.

Nikdy si o Emmě nemyslela, že je hloupá. Dokonce si všimla, že párkrát v hodině bystře zareagovala, ale ani to ji nepřesvědčilo, že by její společnost mohla vyhledávala. Viděla v ní prostou a otravně ukecanou spolubydlící, která jí byla přidělena již v prvním ročníku. Ale najednou se její pohled změnil. Možná, že Emma nebyla fádní, nýbrž opuštěná, a v Amélii se snažila nalézt přátelskou ruku.

Tyhle myšlenky jakoby přemohly Amélinino všední jednání. Brunetka se na svoji spolubydlící, které si doposud nevšímala, usmála: ,,Taky míříš na Dějiny čar a kouzel?"

,,Ano, ale radši bych se hodila marod," uchechtla se blondýnka, přičemž Amélii ukázala řadu svých dokonale bílých zubů.

,,Jakoby Binns nikdy nehodlal ukončit svůj monolog," dala jí Amélie za pravdu.

,,To teda, děsná nuda," ozval se za dívkami čísi hlas.

Amélie se pohotově ohlédla na svého narušitele a Emma její pohyb okamžitě následovala. Dostavilo se jim pohledu na Blaise. Jeho tvář zdobil úchvatný úsměv, kterým už jistě stihl okouzlit několik studentek.

,,Aspoň, že my máme Lektvary," věnoval Blaise dívkám ještě více okouzlující úsměv, který spíše připomínal posměšný úšklebek.

,,Z těch bys potřeboval i hodiny doučování," uchechtla se Amélie, s čímž se naklonila blíže k Emmě a zašeptala: ,,Nebylo by to poprvé, co mu kotlík vybouchl přímo do obličeje," její hlas však zůstal stále natolik hlasitý, aby její slova slyšel i chlapec. Brunetka si důkladně dávala záležet, aby její úsměv, který Blaisovi věnovala, byl ještě více okouzlující než ten jeho.

Nad svým zahanbením se chlapec pouze trapně uchechtl a tvář padle sklonil k zemi, ale spíše kvůli tomu, aby nebyly vidět jeho tváře, které nabíraly rychlostí blesku červené barvy.

Amélie si okamžitě bystře všimla, že svého kamaráda uvedla do trapné pozice a opět vzala situaci do svých rukou.

,,Mimochodem, tohle je Emma. Je moje-" na mžik sekundy se brunetka zasekla, když chtěla pronést slovo kamarádka, avšak si nebyla jistá, zda smí dívku takhle nazývat. ,,- spolubydlící," dokončila a kvapně pohlédla na blondýnku, která se kousek vedle ní nepatrně culila a zřejmě čekala na představení.

,,Těší mě, Amélinino spolubydlící," mrkl na Emmu chlapec, který se patrně z trapné situace okamžitě oklepal a opět nabral svého obvyklého sebevědomí, které by mohl rozdávat. Amelie často uvažovala, kde se v něm taková jistota neustále bere, ale vždy došla k závěru, že právě to nesnesitelné sebevědomí je to, co je na Blaisovi tak okouzlující.

,,Blaise, že?" podala Havraspárka Zmijozelovi přátelsky malou ručku, jež chlapec s okamžitou ladností přijal.

,,To jest jméno mé. Ale můžeš mi říkat jak chceš, třeba Horace nebo klidně Darell - to mám nejradši," nadále popichoval blondýnku, která patrně nepochopila chlapcův žert, což jej na tom bavilo nejvíce.

,,Vůbec ho neber vážně, Emmo," zatřásla brunetka hlavou a úmyslně do Blaise strčila loktem, nad čímž se Zabini pobavil ještě více.

,,Mám tu pro tebe tu knihu," už po několikáté vzala Amélie situaci do svých rukou. ,,Později se o ní můžeme pobavit," vřele se usmála a podala chlapci slibovanou knihu, která se ukrývala pod dosti ošuntělým obalem.

Odehrávající se situace neunikla ani plavovlasému Dracovi, který právě postával nedaleko trojice kamarádů. Na mysli měl několik otázek, ale jedna značně vyčnívala - Amélie, jež mu včerejší večer vkládala do rukou knihu, si pečlivě dávala záležet, aby se jej ani v nejmenším nedotkla. Když tu teď Draco stál a pozoroval brunetku, která se bez jakéhokoliv ostychu dotkla jeho kamaráda dlaně, přemýšlel, jaký rozdíl mezi nimi vidí, když v Blaisově přítomnosti dokáže být tak uvolněná a svá.