From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

10. PŘED ODJEZDEM

"Nix! Vyděsil jsi mě! Nemůžeš prostě zaklepat na okenní tabuli?" vykřiknu, když mi těsně u hlavy z ničeho nic přistane sova.
-No tak promiň, ale tohle byla větší sranda- zahouká a já ho pohladím po měkké hlavě, "Někde pršelo?" zeptám se, když ucítím, že má navlhlé peří.
-Samozřejmě, že pršelo. Na severu není v létě pořád hezky jako tady- odpoví, jako by mi to mělo být jasné. Samozřejmě, že to vím, ale na severu většinou léto bývá docela suché, i když ne tak teplé jako tady na jihu.
Pustím se znovu do balení, beru si jen potřebné věci. Zbraně a tak, prostě klasické dívčí věci.
"Máš nějaké novinky?" zeptám se ho a podám mu pamlsky, které mi pro něj speciálně sehnali. Jedná se o drobné kusy masa a směs nějakých výživných brouků, či co. Radši jsem se neptala.
-Chceš slyšet nejdřív o Tarinovi nebo o čarodějnici?- zeptá se a ostrým zobákem se pustí do trhání masa.
"Co mě bude zajímat víc?" zeptám se ho a on se na mě po očku zadívá, -No vzhledem k tomu že o čarodějnici nic nevíme. Tak hádám, že Tarin-.
"Vůbec nic?" zeptám se zasmušile, a on zatřepe křídly. Takže vůbec nic. Nemůžu se rozhodnout, jestli je absence čehokoliv divného a zlého, dobré nebo špatné znamení.
"Ani jeden ptáček nic neslyšel nebo neviděl?" podivím se a složím si do batohu všechny své kalhoty.
-Ani jeden. A to ani, když jsem jim pohrozil, že přivedu své soví známé ze severu a pustíme se do lovu- odpoví pobaveně Nix a já se trochu zamračím, "Myslela jsem, že to jsou tví přátelé?".
-Nejím je jenom protože, jsem chytřejší než ostatní z mého druhu. Ti malé ptactvo klidně jí a loví. Jsou to barbaři- odpoví a vůbec to neznělo ani trochu povýšeně. Samozřejmě, že je chytřejší než ostatní. A to i přestože sovy obecně, jsou velmi chytrá stvoření.
"No dobře, dobře. Co je nového u Tarina?" zeptám se a zabalím si košile. Vůbec nevím jaké panuje počasí na Měsíčním ostrově, takže je těžké si něco balit. Předpokládám, že je tam teplo, protože je to ještě víc na jihu. Jenže tamní sopka občas vyprodukuje hodně popílku, který slunce překryje, takže tam takové teplo být nemusí.
-Tarin se má dobře, neletěl jsem tedy až za ním, ale bylo mi řečeno, že ho čeká první uvítání do společnosti. Takže předpokládám, že se o tom brzy dozvíš sama, jinak nic moc nového- odpoví mi a poodlétne na opěradlo křesla, kde si začne čistit peří.
Jsem ráda, že se Tarinovi daří... I když mi hrozně chybí. Neskutečně moc mi chybí. Ale musíme to vydržet, chci mu dát šanci na lepší život než vedl a já sama se také musím zhostit svých povinností.
-My se někam chystáme? - zeptá se nakonec Nix, když už nedokáže dál předstírat, že nic nebalím.
Stručně mu vysvětlím rozhovor, který jsem vedla s Evangeline před pár hodinami.
Ještě jsem, ale nezašla za ostatními, abych jim o odjezdu řekla. Nebudu jim bránit, pokud tu budou chtít zůstat. Je tu bezpečí a klid. Rozhodně je tu bezpečněji než kdekoliv jinde, vzhledem k tomu, že nás všude hledají.
-Pěkné. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, říká se, že tam žijí samí vědci a vynálezci. Je to tam plné moudrosti a zvláštních věcí- zaraduje se Nix a já se usměju, tohle je jedno z mála míst v Ember, kde Nix ještě nebyl.
-Mimochodem mám pro tebe ještě něco... To o co jsi mě žádala... Však víš- zahouká a upře na mě své žluté oči, přestanu balit, "Vážně? Počkej! Vezmu si pero a papír" rozběhnu se pro ně a začnu škrábat co mi diktuje.
"Na tebe je vždycky spoleh" přistoupím k němu a políbím ho na hlavu, spokojeně zahouká a uloží se k odpočinku.
Já se vydám za ostatními, požádala jsem sluhy, ať je v hradu najdou a doručí jim vzkaz, že se v jedenáct sejdeme v knihovně.

"Samozřejmě pochopím, když budete chtít zůstat tady." dodám závěrem, když jim všem vysvětlím, že brzy budu odjíždět. A především z jakého důvodu.
"To ani nápad! Já jedu s tebou, sice nebudu moc nápomocný, ale chci jet." rozohní se Dante a dvojčata s ním jednohlasně souhlasí.
"Předpokládám, že nás tímhle posíláš zpátky domů." ozve se od okna Nikolai a my se na něj vyplašeně zadíváme. Ležérně sedí na okenním parapetu se zkříženýma rukama a mračí se. Musel sem nepozorovaně přiletět a přistát, když jsme nedávali pozor.
Ještě pořád naštvaně mu trochu odseknu, "Ano, vy pojedete domů. Tohle s vámi nemá nic společného".
Alysia se zatváří zklamaně a smutně, "Promiň Al, tak jsem to nemyslela..." omluvím se jí hned, ale nevypadá moc přesvědčeně. Vidím jak se Dante trochu napnul a vykročil směrem k ní, ale v poslední vteřině si to rozmyslel, když uviděl Nikolaiův zamračený výraz.
"Koukám, že nejsem jediný komu princátko leze na nervy." uchechtne se Luca a já ho zpražím pohledem, ale Nikolai mě předběhne s odpovědí "Radši mlč ty balvane. Nevíš o čem mluvíš".
"Jak jsi mi to řekl? Radši zavři zobák, než ti pocuchám pár pírek!" naštve se okamžitě Luca a Hunter se ho snaží zadržet, než se do sebe doopravdy pustí.
"Tak a dost! Luco, koukej se chovat slušně a ty taky Nikolai. Nebuďte jak malý." okřiknu je a vypadá to, že je to oba tak zarazilo, že se trochu uklidnili.
"Takže..." pokračuju, "Nikolai a Alysia se vrátí domů do Varentu, aby se věnovali svým povinnostem. Vy ostatní můžete jít se mnou a nasazovat na cestě krk, nebo můžete zůstat tady v bezpečí." shrnu jim to a Nikolai a Alysia oba nevypadají spokojeně s tím, že v tom nemají žádné slovo.
"Má pravdu Niku... Nemůžeme odjet s nimi, musíme se vrátit domů. Už tak jsme tu byli dost dlouho. A musíme otci říct o tom falešném léku" povzdechne si nakonec Alysia a to Nikolaie trochu přesvědčí. Opravdu na ní dá.
"Fajn" řekne nakonec, i když stále napruženě. Sleze z okna a začne odvádět Alysiu s sebou, "Jdeme zařídit odvoz věcí a kočárů. Zpátky poletíme", ta jen stihne rychlým pohledem vyhledat Danteho a už jsou oba z místnosti.
"Takže je to domluveno. Oni jedou domů a my s tebou." rozhodne za všechny Luca a já na chvíli zaváhám. Mám mu to dát? Musím mu to dát. I když by to znamenalo, že přijdu o své přátele a pojedu tam sama.
"Počkej Luco... Ne tak hrrr. Něco pro tebe mám a pochopím, když pak nebudeš chtít jet se mnou na Měsíční ostrov" pronesu nakonec a zalovím v kapse kalhot. Všichni tři se na mě zvědavě zadívají.
Konečně najdu prsty kus papíru a vyndám ho, chvíli ho podržím v ruce, ale nakonec mu ho předám.
"Listnatý vrch 12, panství Richmond" přečte nahlas a nechápavě se na mě zadívá, "Co s tím? To je jen nějaká adresa".
Hunter a Dante se také nechytají a tak se nadechnu k vysvětlení, "Našla jsem jí Luco. Tedy spíš Nix jí našel".
"Koho našel?" zeptá se Hunter, ale myslím, že Lucovi už to pomalu začíná docházet. Velmi pomalu a tak to dopovím, "Marien. Našel tvojí Marien".
Lucovi vypadne drobný papír z ruky a mírně se zapotácí, než ho jeho dvojče spolehlivě přidrží z jedné strany a Dante z druhé.
"Je živá a zdravá. Našli jsme jí podle popisu co mi Hunter dal a podle jména, není tady úplně časté." usměju se na něj a slyším, jak zrychleně dýchá, "Ona žije?" zašeptá a já přikývnu.
Když ke mě zvedne oči, má je celé lesklé.
"Je víc než to Luco. Je šťastná. Dostala se do domácnosti Richmondových po tom co jí váš pán prodal. Chovají se tam k ní hezky, pracuje jako zahradnice a platí jí. Nechovají se k ní jako k otrokyni, podle zdrojů Nix jí děti Richmondových zbožňují" odvyprávím mu to co mi sdělil Nix.
Lucovi nejdřív ukápne jedna slza a pak druhá, než se naděju svírá mě v pevném obětí a pořád dokola mi děkuje.
Hunter se usmívá od ucha k uchu a Dante vypadá taky šťastně.
"Děkuju. Děkuju ti moc" vydechne mi do ramene, a já ho poklepu po zádech, "Trochu mě dusíš" dostanu ze sebe a on se se smíchem odtáhne. Když se konečně zase volně nadechnu, vidím mu v očích jak se snaží horlivě přemýšlet.
"Kde je to? Umíš to ukázat na mapě? Alespoň přibližně" zeptá se a začne rychle štrachat v polici s mapami, až jich několik spadne na zem. Dante je trpělivě posbírá a vrátí na místo.
Luca nakonec rozloží mapu Ember na stůl a já se na ní zadívám, "Je to někde tady" ukážu na mapě kruh, na povodí řeky Stix, "Asi den nebo dva od Coniusu".
Lucovi se na tváři objeví soustředěný výraz a nepřestává těkat pohledem po mapě, Dante a Hunter mu načuhují přes rameno, aby viděli kam jsem ukázala.
"Můžu vám oběma zařídit koně, zásoby a cokoliv budete potřebovat na cestu. Klidně okamžitě" promluvím směrem k oběma dvojčatům, protože je mi jasné, že kam půjde jeden, půjde i ten druhý.
"Je opravdu šťastná a v bezpečí?" zeptá se Luca a já mu to znovu potvrdím, "Ano je".
Pomalu přikývne, zdá se, že se rozhodl, "Dobře... V tom případě pojedeme s tebou" ohlásí rozhodně. Asi jsem se zatvářila až moc šokovaně, protože Hunter hned začne vysvětlovat, "Oba jsme se na tom shodli. Marien je v bezpečí... To ty nás teď potřebuješ, slíbili jsme ti, že zůstaneme spolu. Krom toho... Marien by nebyla v bezpečí, kdyby jsme pro ní přijeli my dva. Jsme nejhledanější dvojčata v téhle říši".
Dává to rozum... Částečně. Takhle pojedeme čtyři nejhledanější zločinci společně na Měsíční ostrov. Co by se mohlo zvrtnout, že? Ale asi je to lepší než se rozdělit a zatáhnout do toho všeho další osobu.
Stejně mě ale překvapilo, že za ní Luca nepojede. Hledal jí tak dlouho...
"Jsi si jistý Luco?" obrátím se na něj a v jeho očích už není ani stopa po slzách, místo toho je tam pevné odhodlání, "Ano jsem. Neviděl jsem jí dlouho... Tak to ještě pár měsíců zvládnu. Ale napíšu jí alespoň dopis, ať ví, že pro ní přijdu. I když to bude chvíli trvat".
"Nix ho může doručit." přikývnu a usměju se. Nebudu si nalhávat, že nejsem ráda, že mi budou dělat společnost i nadále. Třeba teď Luca bude i trochu příjemnější.