Jednoho dne to Jügenovy nedalo. Po dlouhém přežvykování jeho oblíbeného typu chleba a prázdném zírání na elektronický spotřebič, se Jürgen rozhodl, že najde Heřmana.
Jak to ale udělat??
Jürgen nevěděl, jak takový toustovač funguje, natož aby přes něj našel svého kamaráda.
Pak mu to docvaklo. Vždyť v telefoním seznamu musí být takových Heřmanů nejmíň tucet.
Odebral se tedy k telefonu, u kterého ležela tlustá bichle se všemi telefoními čísly.
Bylo by se mu hledalo snadno, kdyby Jürgen nebýval byl chyběl v první třídě na písmenko H, a tak si nepamatoval, kde se v Abecedě nachází. Tak to musel vzít hezky od začátku.
"A, B, C, D..." pokračoval Jürgen, než se konečně dostal k písmenku H.
Před ním se v tu ránu otevřel celý seznam Heřmanů. Jürgen začal jednoho za druhým vytáčet.
A taky že vytáčel. Jeden Heřman za druhým totiž zněl podrážděnějic, než ten předchozí.
Teda se to tak zdálo, dokud si Jürgen neuvědomil, že vlastně stále volá jednomu a tomu samému.
"Naposledy ti říkám, že mi neopečené suché tousty nechutnají!!" vyburácel z telefonu postarší muž." A neznám žádného Heřmana, kterému by chutnali!!"
Pak Jürgen uslyšel jen zlostné položení telefonu. To Jürgena velice rozhodilo, protože násilí vůči elektronice nestrpěl.
Zkusil to znovu a znovu, ale všude stejný výsledek. Už už se bál, že jeho topinkový kamarád neexistuje, když v tu ránu mu to došlo.
"No jo...Heřman je asi tak starý jako já. To znamená že svůj telefón ještě nemá!!"
Tato myšlenka Jürgena uklidnila, i když dělala situaci poněkud složitější.
Zamyšleně se zuby zabořil do toustu. Napadlo ho, že by třeba Internet mohl najít jeho kamaráda. Ten přeci najde všechno!!
Jürgen měl ale internet od maminky dovolený jenom, když je doma. Tak dlouho se mu čekat nechtělo.
Na tajno tedy zapnul počítač a začal hledat. Bylo mu to ale k ničemu. Žádného tousty milujícího Heřmana mu to nevyhledalo.
Jürgen byl v koncích. Ani internet, ani telefoní seznam žádného Heřmana neznali.
V tu najednou zazvonil zvonek u dveří. Když došel Jürgen otevřít, spatřil osobu, kterou nikdy před tím neviděl. Ovšem Jürgen věděl hned, kdo je zač.
"Heřmane!!"zvolal Jürgen a pevně osobu obejmul.
"Já jsem vám přišel doručit balíček." pravila osoba jemně šokována Jürgenovou reakcí.
"Ráčí být maminka doma??"
"Sim ne-e, ale moc rád tě konečně potkávám Heřmane"
"Já ale nejsem Heřman, jsem pošťák Ondra."
"Jako ten z televize??"
"Ale né, já se jenom jmenuji Ondra."
Jürgen už byl nešťastný. Nejenom že nespatřil svého kamaráda ale nespatřil ani opravdického pošťáka Ondru.
Zlostí zabouchl Heřmanovi- totiž pošťákovi Ondrovi, ale né tomu doopravdickému, dveře přímo před nosem.
Jürgen se dramaticky spustil dolů po dveřích a přemýtal, má-li jeho život stále smysl, nezná-li svého nejlepšího přítele osobně.
Po chvíli přemýtaní však dorazil k závěru, že nezáleží na tom, jestli svého přítele spatří osobně. Jejich přátelství je i tak silné.
Tuto krásnou myšlenku šel tedy oslavit tím, že Heřmanovi pošle neopečený toust.
K toustu přiložil i psaní se slovy "Dýky že sy můj přtýtel." a poslal toust pomocí topinkovače svému nejlepšímu kamarádovi.
